RECENZE: White Lies si libují v retrobublině i na svém třetím albu

Na desce Big TV nemění britská nezávislá kapela White Lies styl utkaný z emocí a syntezátorů. Album, které k nám Londýňané přivezou naživo předvést 17. listopadu do pražského Lucerna Music Baru, není po pravdě překvapivé ani minutu.

White Lies | foto: Prague City Festival

Ale to neznamená, že by nebylo naléhavé a nakonec i docela chytlavé.

White Lies jsou pořád hodně mladá kapela, na dvou deskách si stihli definovat vlastní styl postavený na jisté odtažitosti a chladu nástrojů s velmi emotivním vokálem Harryho McVeigha.

Mocné údery do kytar odosobňují pompézní syntezátory. A to, že ve své hudbě evokují tvorbu Joy Division, Editors nebo Interpol a libují si v retro zvuku nikdo White Lies ani napotřetí neodpáře.

Big TV

70 %

Interpret: White Lies

Vydavatel: Universal

Novinka je v jednotlivostech víc melodická než předchozí album Ritual, ale i tady zůstává důležité celkové vyznění.

Největším hitem desky je určitě titulní písnička, která desku otevírá a McVeigh v ní zpívá o tom, že v jeho pokoji s postelí a velkou televizí působí emoce jen jako filmy. Sám tím vlastně dost výstižně definuje celkový sound White Lies.

Přestože zvukově se kapela pohybuje po vymezeném území, chytlavých momentů je na desce víc. Od zběsilé There Goes Our Love Again až po příjemně vlezlé First Time Caller. V závěru už ale nápady přeci jen docházejí a nahrazuje je znuděnost. White Lies prostě mají vyrovnanou řadovou desku. Nic víc, nic míň.