Své zážitky popsal v knize nazvané Charašó, pán da?, kterou si ovšem musel po návratu z východu sám vydat. Až šest let po válce vzpomínky vyšly oficiálně v nakladatelství Adolfa Synka, který vydával i Švejka.
A od té doby nic. Až teď se k Vaňkovi vrátilo nakladatelství Dauphin a memoáry s foneticky přepsaným ruským názvem vydává.
Pravda o zajatcích v Rusku je krutá i absurdní zároveň. A nejen o nich. Vaněk nemilosrdně popisuje všechno, co vidí, a nebere si servítky ani v případě pravoslaví: "Matku Boží ctí a po matce nadává: Jób tvoju máť! Zapískat si v místnosti, kde visí ikona, je hřích ... a na znásilnění děvčete ruský trestní zákoník paragraf nemá."
Vaněk nešetří ani cara: "A na všecku tu hospodářskou, duševní a morální bídu dívá se z kalendáře na špinavé, pavučinovaté stěně Husodar-Imperátor." Jako marxista vkládá naděje do Lenina, aniž by tušil, jak moc se později zklame: "Lenina nerúgaj. A to tobě po mordě dám. Lenin náš brat, náš člověk."
Ostatně levicové smýšlení měl Vaněk s Haškem společné. Oba zběhli z fronty a přidali se k Rusům. Jen Vaněk už na druhé straně nevstoupil do armády. Tvrdil totiž, že ač mu násilím oblékli uniformu, nechce se bít, necítí vůči nepříteli nenávist a válku nechápe.
