Daněk, v té době sólový trampský písničkář, si totiž dovolil tu "drzost", že do studia pozval další muzikanty, mezi nimi hráče na bicí, elektrickou kytaru nebo baskytaru. Za tyhle nástroje se na největším tehdejším festivalu folkové hudby, Portě, ještě pár let předtím bez milosti vypískávalo a i v půli 80. let byly "tolerovány" jen pár vyvoleným.
Takové vzpomínky, dnešním mladým zřejmě úplně nepochopitelné, možná potáhnou hlavou leckterému pamětníkovi při poslechu výběrového dvojalba, které Daňkovi připravilo pod názvem Můj ročník '47 k letošním šestašedesátinám vydavatelství Universal.
Chronologické řazení písní totiž umožňuje přehlédnout téměř celou dosavadní Daňkovu kariéru. Vypovídá o tom, že přestože značnou část své dráhy vystupuje sólově, maximálně v duu, není vlastně bytostným solitérem a ve studiu mu sluší kapela.
Debutové album svými aranžmá bylo jen prvním nadechnutím k hudebním kouzlům, jichž se Daněk účastnil o desítky let později ve společnosti kapel Druhá tráva a Ďáblovo stádo. Ale podává jasnou zprávu i o tom, že jako autor svoje první silné období (stále ještě) nepřekonal.
