RECENZE: Pražské publikum před skvělým Cockerem složilo reparát

Návrat Joe Cockera do Prahy byl nekompromisní. Střídmě zařízená i nasvícená scéna dávala od prvních tónů tušit, že vše zůstalo při starém. A že fanoušci, kteří pražskou O2 arenu skoro zaplnili, si přijdou na své.

Fire It Up Tour

90 %

Interpret: Joe Cocker

O2 arena, Praha, 19. května 2013

Cockerovy show se totiž vyznačují tím, že o žádnou show vlastně nejde. A to až do té míry, že na scéně nejsou ani obrazovky, aby se pohledem na zpěváka mohly pokochat i zadní řady. Vše se soustředí na muziku, která i tentokrát byla takřka bezchybná.

Obvyklý halový neduh, kdy se zvuk první tři písničky opatrně probouzí a divák je za vynaložené peníze nucen poslouchat jen basu a bicí, se tentokrát nekonal. Tedy alespoň na strategickém místě po boku zvukařského stanoviště bylo od první do poslední písně slyšet vše tak, jak by to mělo být.

Co zaznělo

I Come in Peace, Feelin' Alright, The Letter, When The Night Comes, You Love Me Back, I'll Be Your Doctor, Up Where We Belong, Come Together, Eye on the Prize, You Don't Need a Million Dollars, You Are So Beautiful, Younger, Fire It Up, N'oubliez jamais, You Can Leave Your Hat On, Unchain My Heart, With a Little Help from my Friends

Přídavek: Cry Me a River

Kromě perfektně šlapající doprovodné kapely přijel Cocker vyzbrojený ještě jednou zbraní smrtícího kalibru: loni vydaným albem Fire It Up. Povedenou deskou, na níž se podařilo skloubit moderní zvuk kapely s charakteristickým chraplákem zpěváka, který den po pražském vystoupení oslavil devětašedesátiny. Zařadil z ní asi polovinu a vedle prověřených hitů rozhodně neudělaly ostudu.

Nehrálo se nijak dogmaticky. Zhruba od poloviny koncertu, kdy došlo na jednu z novinek You Don't Need a Million Dollars, se jelo několik skladeb s akustickou kytarou. Beatlovská předělávka Come Together zase doznala jistých až jazzových změn v aranžmá. Ani všechna kytarová sóla nezněla do noty stejně jako z nahrávek, což je v koncertním provedení vždy spíš plus.

A ještě jedna ingredience udělala z nedělního koncertu minimálně velmi příjemný zážitek. Paradoxně. I na ploše haly se sedělo. To sice nesplňuje úplně představy o rockovém koncertu, jenže s publikem to udělalo divy. Jestliže v listopadu 2010 se sice stálo, ale potlesk byl spíše vlažný, jakoby zdrženlivý, pak nyní fanoušci úspěšně složili reparát. Tleskalo se hodně. Hvízdalo se. Tleskalo se i sólovým výkonům jednotlivých hráčů. A když pak jinak skvělému Cockerovi v tiché You Are So Beautiful přeci jen trochu docházely tóny, "jeho Pražané" mu frenetickým aplausem už v průběhu skladby dali najevo, že se nic neděje a všichni si koncert skvěle užívají.

Na závěrečné "pecky" jako Unchain My Heart nebo With a Little Help from my Friends už se v hale vesele vstávalo ze židlí a na přídavkovou Cry Me a River se pod pódiem vytvořil nefalšovaný kotel.

Pak už jen tradičně málomluvný Cocker zahlásil neméně tradiční  "Keep rockin' Prague, we'll be back!" a bylo po všem. Na sedmdesátníka skvělý výkon. A budeme-li brát rozlučkovou hlášku vážně, tak tedy zase brzy na shledanou, Joe!