RECENZE: Vzpomínky Neila Younga jsou rozhrkané. Krásně, jako jeho kytara

Paměti muzikantů se často vyznačují určitou duchamorností. První kytara, první joint, první album, první zlatá deska... Kniha Neila Younga Hipíkovy sny jde proti tomuto zažitému trendu a překvapuje už od první stránky.

"Strhl jsem z krabice lepenku, balicí papír jsem zahodil na zem." Tak zní první věta první kapitoly. Čtenář by očekával, že uvnitř krabice nemůže být nic jiného než nová kytara, nový zesilovač případně nějaké podobné "hudbotvorné" zařízení. Omyl.

Neil Young, toto ztělesnění hudby, člověk, který se na pódiu očividně zcela oddává své kytaře a písním, z krabice vyndá - model vláčku. Je totiž jejich velkým sběratelem a na dalších stránkách nenechává čtenáře na pochybách, že o nich i hodně ví.

Vláčky ale nejsou nic proti autům. Ty Neil Young doslova zbožňuje, hromadí je, nechává si je opravovat, sám vyvíjí nové modely (ekologicky úsporný Lincvolt). Zdá se, že do nich investuje většinu svých výdělků a miluje je víc než všechny svoje kytary dohromady.

K tématu automobilů se vrací při každé možné příležitosti, přesně si pamatuje, ve kterém období své kariéry jezdil kterým modelem a co za alotria v něm vyváděl se svými spoluhráči, případně dívkami. Což je vzhledem k evidentnímu množství - aut, muzikantů i dívek - znamení velmi dobrého "pamatováka".

Neil Young: Hipíkovy sny

90 %

Nakladatelství Lidové noviny 2013

A jak to všechno souvisí s muzikou? No právě tak, že tyhle "hipíkovy sny" o auťácích a mašinkách vypráví Neil Young. Rockový písničkář par excellence, jedna z posledních osobností, vzešlých ze 60. let, která má ještě pořád co říct, která se odmítá postavit na piedestal vlastní legendy. Jeho memoáry jsou prostě skvělou příležitostí nahlédnout do způsobu myšlení mimořádně zajímavého člověka a tvůrce.

Samozřejmě, že Young hodně mluví o muzice, o jejím skládání, hraní, nahrávání. Málokdo by možná čekal, že další velká věc, kterou Neil Young momentálně žije, je nový způsob vydávání a přehrávání hudby, který nazval PureTone a který by měl podle jeho "hipíkových snů" umožnit zájemcům poslouchat hudbu v takové kvalitě, v jaké byla nahrána ve studiu.

"Fakt je mi líto dnešních dětí s empétrojkama, které si nemohou poslechnout muziku, jako jsme mohli my. Je to otrava. Vůbec si to neumím představit. Fakt mě to štve," píše Young.

Samozřejmě, že fanoušci kapely Buffalo Springfield, kvarteta Crosby, Stills, Nash & Young či písničkářovy sólové tvorby a práce s kapelou Crazy Horse (na knize Young pracoval zrovna v době jejího obnovování; v těchto dnech s ní zrovna jede evropské turné) si také přijdou na své. Přečtou si spoustu historek z pódií, ale zejména zákulisí. Mnohé pověsti se potvrzují, jiné vyvrátí, ale to vcelku nepřesahuje rámec jiných podobných knih.

To, čím jsou Hipíkovy sny jako kniha výjimečné, je jejich nehraná autenticita, která doslova tryská z každého řádku. Je znát, že Neil Young neměl žádného "ghostwritera", tedy spisovatele či novináře, který by jeho vzpomínky literárně učesal. Young zjevně psal v každou volnou chvilku, a zabýval se zrovna tím, na co měl chuť vzpomínat nebo komentovat.

Kniha se tak vzpírá jakékoli chronologii a vlastně i souvislé stavbě, je spíš mozaikou faktů, historek, úvah. Je z čistě literárního hlediska podobně "rozhrkaná" jako Youngova kytarová sóla z hlediska tradičních kytarových škol. Ale stejně jako ta sóla má i ona kniha neuvěřitelnou sílu vtáhnout, přesvědčit a nepustit.

"Mám toho na srdci hodně a píšu poprvé. Nezajímá mě taky forma pro formu. Takže jestli se vám to špatně čte, dejte to někomu jinému," říká autor a není v tom ani náznak koketérie. Totéž ostatně platí i pro jeho hudbu.