RECENZE: Foals rostou mezi špičku ostrovních kapel s kytarami

Jak už je na britské hudební scéně zvykem, z kraje roku se vždycky objeví alespoň jedna deska neokoukané kapely, která platí za senzaci. Letos vlnu nadšených reakcí zvedlo třetí album oxfordské kapely Foals, které dostalo název Holy Fire.

ůdčí osobností kapely Foals je Yannis Philippakis. | foto: Supraphon

A přestože některé recenze jsou s typickým britským smyslem pro přehánění nadšené až přes míru, úplně mimo nemíří. Holy Fire je totiž deska nadmíru atmosférická, celkově zasněná a melancholická, ale k tomu zdravě rozběsněná a vtipná. Střídá se na ní klid a lehkost s bouří, jemná elektronika, syntezátory a samply s tvrdými kytarami. A hlavně s každým dalším poslechem roste.

Foals: Holy Fire

80 %

Vydává: Supraphon

Je důležité nenechat se zmást prvním singlem My Number a jeho optimistickými vokály a funkujícím rytmem. Ten totiž jen láká k poslechu desky, které v celkové kompozici nechybí vnitřní vývoj, v rámci něhož po několika euforických číslech a emocionálně vypjatých refrénech ke konci nádherně těžkne. Je slyšet, že s kapelou v roli producentů pracovali Flood a Alan Moulder, kteří za sebou mají zkušenosti s britským postpunkovým zvukem i současnými kytarovkami typu Killers.

Přitažlivost a dynamiku tvoří hlavně protiklady, jako když se v rozervaneckém refrénu Out of the Woods do tklivých smyčců pokradmu ozve z povahy veselá klávesová melodie a vybrnkávaná kytara. Kapele Foals se rozhodně povedlo natočit nejsilnější desku své diskografie. I když na to, aby s ní suchou nohou překročili Lamanšský průliv a došli až k tuzemským posluchačům, to nejspíš nebude, stojí za pozorný a hlavně opakovaný poslech.