Na plachtě nad pódiem se kolem kytary lascivně svíjela ďáblice se světicí a vypadaly u toho, jako by utekly rovnou z nějaké barevné hollywoodské kérky. Když pod ní začala nastupovat kapela, narvaný sál řval, jako by to byli minimálně samotní Guns N’ Roses v původním složení. A i když ze sentimentu ke zlaté éře téhle hudební legendy večer hodně těžil, nebylo to to jediné, čím Slash se svou kapelou diváky strhnul.
Ta reminiscence byla ale od začátku jasná: Na Slashově ikonické vizáži se ani v jeho sedmačtyřiceti nic nemění. Kudrnaté černé kadeře kryje vysoký klobouk, pod tílkem se rýsují svaly bouchače, co vyrůstal a cvičil v Los Angeles. Pokaždé, když hrábne do kytary, ozvou se jednak přesně cílené riffy a sóla a za druhé nadšený ryk publika, co ve zbytku času mává nad hlavou paroháčem.
Slashovo vystoupení, na kterém ho s kapelou doprovází zpěvák Myles Kennedy, vypadá, jako kdyby podle něj postavili populární počítačovou hru Guitar Hero. Zpěvák a ostatní muzikanti jsou tu vlastně jen do počtu, jako poctiví dělníci, kteří perfektně oddřou, co mají. Kennedy nemá ani zdaleka takové charisma, jaké míval Axel Rose, ale během večera neudělá až na jedno zaváhání chybu. Slash zatím potvrzuje a ohromuje skvělou technikou, se svou kytarou si právem užívá, že veškerá pozornost publika jde za ním. Stejně jako ve hře, když zvedne krk kytary nahoru, publikum je v tranzu a blaženě tleská do rytmu.
Písničky vybral obezřetně. Byly mezi nimi nejnovější věci z desky Apocalyptic Love (patrně nejsilněji působila Anastasia), od jeho kapel Snakepit a Velvet Revolver a zejména na konci došlo i na velké hity Guns N’ Roses. Od začátku měl koncert až vražedné tempo, které zanechalo každého, kdo si před ním pomyslel, že jde jen na stárnoucí, vyšeptalé rockery, v hluboké hanbě. Po úvodní dvojici písniček Ghost a Standing in the Sun nemohl drajv, se kterým se koncert rozjel, zpochybnit nikdo v sále, který byl pro ten večer až překvapivě dobře nazvučený. Slash si užíval všechna rocková klišé, takže dynamiku večeru udával před hradbou sestavenou ze zesilovačů značky Marshall. Bezděky ukazoval, jaký je rozdíl, když nástroj v ruce drží skutečná hudební osobnost a ne "jen" dokonalý hráč.
Zpěvák Myles Kennedy byl dobrý pódiový parťák, ale hlavní hvězdou zůstal Slash.
Na tempu začal koncert ztrácet až u písničky Gotten, kterou na desku původně nazpíval Adam Levine z kapely Maroon 5. U zpěváka Mylese Kennedyho se v méně uřvané poloze poprvé objevilo drobné zaváhání. Zatímco Slash se v několika dalších skladbách nořil hloub a hloub do své kytary, až někam do psychedelického jamování na bluesrockových základech, koncertu začal nenápadně padat řetěz. Působilo to, jakoby si Slash chtěl na pódiu ještě užít i něco jiného a sám pro sebe, než přijde očekávaný, ale za to nezpochybnitelně vystavený konec, který ukáže, že stín popularity své nejslavnější kapely jako muzikant zkrátka už nepřekročil.
Přestože Myles Kennedy je oproti Axlu Roseovi méně výrazný zpěvák, písničky, které Rose proslavil, zazpíval po svém, ale s přehledem. Když se rozezněly první tóny sladké Sweet Child O’ Mine, bylo zřejmé, že koncert spěje do finále. To ztělesnily přídavky: divoká Welcome to the Jungle a především Paradise City, v jejímž finále začly sálem lítat tisíce papírků a snášet se fanouškům, kteří tou dobou byli už beztak v extázi, přímo nad hlavu.
Koncert Slashe tedy nebyla žádná převratná podívaná s neočekávanými úhly pohledu, natož nějakými vizemi do budoucnosti. Slavný kytarista ale přijel v ohromné formě a obklopil se skvělými muzikanty, kteří dovedou působit jako semknutá kapela. Společně neukázali nic víc a nic míň než, že když se hraje rokenrol nahlas, naživo a naplno, pořád stojí za to pro něj žít.
Hodnocení: 75 %
