Karel Gott zpíval v malém klubu. Připomnělo mu to 60. léta

Nejslavnější český popový zpěvák Karel Gott, zvyklý při koncertování na patnáctitisícové haly, si v úterý překvapivě zazpíval v pražské Malostranské besedě. Tedy klubu, kam se k sezení u stolků vejde jen o něco málo víc než sto lidí. Před koncertem odpověděl iDNES.cz na několik otázek.

Jak vznikla myšlenka na váš koncert v tak malém klubu?
Majitel Malostranské besedy Pavel Smeták mě sem jednou pozval na pořad, který se jmenuje Barování. Já přišel, zalíbila se mi jeho atmosféra, a tak jsem na něm byl asi čtyřikrát. Vznikaly tu nečekané krásné situace, nestrojené, nearanžované. Byly to prostě improvizované večery, na kterých vystupoval ten z muzikantů nebo zpěváků, který měl zrovna chuť. A lidi se nádherně bavili. No a po posledním koncertě mého loňského podzimního turné jsme se s Pavlem Smetákem opět sešli a on mi navrhl, abych si po tom koncertě pro patnáctitisícové publikum v O₂ Areně vystřihl takovýhle intimní koncert víceméně pro přátele. Vůbec jsem se nerozmýšlel a hned jsem souhlasil.

Co vás na tom tolik lákalo?
Připomíná mi to jam sessiony v 60. letech. Tehdy už jsme po těch 50. letech leccos směli, víc se swingovalo, víc se rockovalo a byla to doba takového pospolitého muzicírování. Hudebníci se nepomlouvali, vzájemně se inspirovali, navštěvovali se v divadlech, po vystoupeních spolu improvizovali... Tahle nálada ve mně pořád je. Klubové hraní je navíc nádherné v tom, že na sebe s diváky vidíme, prožíváme mnohem větší kontakt. Návštěvníci vidí muzikantům do kuchyně, na mně vidí, co se mnou která píseň dělá, dá se daleko víc pracovat s emocemi než v těch hokejových halách, které jsou samozřejmě taky krásné, ale úplně jinak.

Nemáte trošičku trému? Přece jen je to pro vás asi nezvyklá situace, hledět posluchačům do očí.
Tréma je v tom, že ten večer nemá pevný scénář. Prostě se sejdeme s muzikanty a uvidíme, co se bude dít.

Přizpůsoboval jste před koncertem repertoár prostředí?
My ho budeme přizpůsobovat dokonce během koncertu. Podle nálady: prostě vždycky řeknu muzikantům, co budeme hrát. Kapelu vede pianista Pavel Větrovec, který mě doprovází už třicet let a přesně ví, kdy a jak má hrábnout do kláves.

Doprovodí vás relativně malá kapela. Nebude to pro vás problém?
Já dělám i večery jenom s klavírem, to jsou nicméně spíš takové besedy, kdy se hodně povídá, publikum se ptá a já zpívám i na přání. Ve dvojici s pianistou je to samozřejmě velice variabilní, dá se okamžitě na místě reagovat. U kapely pochopitelně musí být souhra a v neděli jsme na tenhle koncert hodně zkoušeli. Ale za ten krásný pocit změny to stojí. To je přece důvod, proč to celé dělám.

Neobáváte se, že teď po vás budou chtít pořadatelé samé takové komorní koncerty?
Nabídek je zatím dost, ale v tomto případě hraje roli genius loci. Vždyť Malostranská beseda by mohla vyprávět. Jenom to, co já sám jsem tu zažil...! Vím taky, že tu několikrát hráli Olympici a ti tomu jistě dali "koule".

Dozvěděl jsem se, že za vámi přijely i členky vašeho fanklub až ze Salzburgu...
Ano, to jsou  věrné fanynky. Vždycky si na sociálních sítích vyjedou všecko o mně a někde se zjeví... Dvě z nich v těchto dnech mají narozeniny, tak si Prahu daly jako dárek.

Znáte je jmény?
No jistě, ty chodily na moje koncerty v Rakousku už dávno.

A jak to celé dopadlo?

Karel Gott své klubové vystoupení, na které, mimochodem, nejlevnější lístek stál 2 850 korun, pojednal hodně vzpomínkově, což samozřejmě publikum kvitovalo s povděkem: málo platné, ale Gottovu klasiku mají jeho fanoušci stále nejraději. Zpěvák provázel písničky rozmáchlým mluveným slovem, často vtipkoval (i na svůj účet) a nebylo na něm vůbec znát, že klubová pódia už mnoho desítek let nejsou jemu důvěrně známým prostředím.

Koncert začínal slavnou Manciniho Měsíční řekou, v první zcela "retro" polovině zazněly mj. i Oči sněhem zaváté, Zloděj dobytka, Ptačí nářečí, Dám dělovou ránu či C'est la vie. Druhou zahájil saxofonista Felix Slováček několika instrumentálkami včetně parádních čísel v podobě hlavních hudebních témat z filmů Tenkrát na západě a Kmotr. Karel Gott, na druhou půli převlečený, jak je v této lize zvykem, dal k lepšímu například Být stále mlád, hity ze 70. let Stokrát chválím čas či Jdi za štěstím, nechyběla Když jsem já byl tenkrát kluk a finále před přídavky obstarala zvěčnělá Lady Carneval.

Samozřejmě je zcela mimo diskusi hra doprovodné kapely, sestavené z naprostých profíků, které nezaskočilo vůbec nic. Samotný Karel Gott samozřejmě stejně jako každý tenor jeho věku má svoje limity zejména co se týče výšek, hodně ovšem dohání výrazem a celkově velmi sympatickým vystupováním. A konec konců, přestože jeho diskografie je zaplevelena spoustou zbytných položek (což při tak dlouhé kariéře ve středním proudu ani jinak být nemůže), taková "best of" esence, jaká byla na programu v Malostranské besedě, naopak přinesla spoustu skvělých písní, nejen převzatých šlágrů, ale i domácí provenience.