Možná stačí dělat si věci po svém, na údajná pravidla se neohlížet a třeba se ukáže jejich nesmyslnost. Musí k tomu však být jeden základní předpoklad: něco si myslet. Neboli mít vizi, kterou stojí za to bez ohledu na zvyklosti prosazovat.
Neil Young ji má. A proto letos mohl vydat hned dvě alba se svou znovuvzkříšenou kapelou Crazy Horse, která se v kompletní sestavě sešla ve studiu poprvé od roku 1996 a alba Broken Arrow.
Výsledkem byla nejprve deska Americana, která vyšla v červnu a obsahovala často hodně netypické verze klasických amerických lidových nebo zlidovělých songů typu Clementine, Tom Dooley nebo Wayfarin' Stranger.
Jenže věkovitým pánům, jejichž syrového soundu nedosáhne leckterá teenagerská garážová kapela, ani kdyby se upsala punkovému ďáblu, se ve studiu zalíbilo. A koncem listopadu se na pultech objevil další titul s podpisem Neil Young & Crazy Horse, tentokrát dokonce dvojalbum s názvem Psychedelic Pill.
Neil Young a kytarista skupiny Crazy Horse Frank Poncho Sampedro
Už to, jak album začíná, opět potvrzuje Youngovu nekompromisnost: první skladba Driftin' Back má bezmála půlhodinu a je vlastně kytarovým jamem, postaveným na dvouakordové figuře a místy poněkud kolísavém rytmickém groovu.
Ale ten sound a, s dovolením, "feeling" jsou naprosto unikátní. Posluchače drapnou a nepustí, má-li vůli tuhle "psychedelickou pilulku" spolknout. A totéž platí pro všech osm skladeb, které jsou většinou Youngovým životním ohlédnutím.
Svůj geniální styl, který vlastně není ničím jiným než country hranou na brutálně zkreslené elektrické kytary, Neil Young propagoval i živě na americkém turné. V březnu se chystá do Austrálie a pak už se může těšit Evropa.
