Zdánlivě tajemný název snadno rozklíčují všichni, kteří alespoň tuší něco o životních peripetiích protagonisty filmu a vědí, jak bývají označováni vězňové: právě pod tímto číslem se musel Jirous hlásit během jednoho ze svých pobytů v komunistických kriminálech. Režimu nepohodlný básník si celkem odseděl víc než osm let.
Ivan Martin Jirous |
"Začala jsem natáčení připravovat v roce 2009. Dvakrát jsme žádali o grant, nedostali ho, že underground už nikoho nezajímá," říká Monika Le Fay. "Televize se rozhoupala až po smrti Magora, kdy jsme měli ale jenom záběry z narozenin Václava Havla, nějaké záběry od něj z bytu na Smíchově, zádušní mši a pohřeb ve Vydří. Je mi moc líto, že jsme toho s ním nemohli natočit víc," dodává.
To, co režisérka nestihla s Jirousem natočit v reálném čase, musel vynahradit výběr z archivů. Ten nakonec film nesmírně oživuje a mnohdy Jirouse představuje v situacích netypických, někdy dokonce přímo bizarních. Třeba hned na samotný úvod, kdy Jirous krmí holuby před bazilikou sv. Marka v Benátkách a ptáci, které, jak víme z mnoha jeho básní, miloval, si mu sedají na ruce, ramena i hlavu a básník se blaženě usmívá.
Přestože je Ivan Martin Jirous samozřejmě ve filmu všudypřítomný, hlavní osobností, která po zhlédnutí zůstane hluboko v divákově mysli, je jeho manželka Juliána. Ohromně silná žena, která si s Jirousem prožila dobré i mnoho zlého. Přesto ji evidentně nepřešla ani hluboká láska k muži, jehož si vybrala přes jeho mnohé excesy na celý život, ale ani humor, který probleskuje jejími vzpomínkami.
"Juliána není žena, to je anděl," říká ve filmu prostě a přitom přesně Jirousův přítel Jiří Gruntorád, ředitel knihovny Libri prohibiti. A mimochodem také ten, kdo z valdického vězení propašoval rukopis nejslavnější Jirousovy básnické sbírky Magorovy labutí písně. Ty v autorově podání, tak, jak je známe z CD, vydaného před rokem firmou Guerilla Records, podkreslují téměř celý film a dodávají mu až spirituální hloubku.
Ve filmu samozřejmě znějí nahrávky Plastic People of the Universe, jejichž byl dlouhou dobu Jirous uměleckým šéfem, hovoří i členové kapely Vratislav Brabenec, Josef Janíček a Jiří Kabeš, zpovídáni jsou další přátelé z undergroundu, stejně jako Jirousovy děti Františka, Marta a Daniel. Jejich výpovědi dávají dohromady především velmi osobní portrét osobnosti, která české kultuře už rok po smrti citelně chybí.