Už při první zprávě, že se Olga Špátová rozhodla pokračovat ve slavném projektu svého otce Největší přání, muselo leckoho napadnout totéž, co před středeční premiérou jejího filmu – tak to bude trumf. A zároveň sebevražda.
Trumf, protože má k dispozici výjimečný materiál, který Jan Špáta nasnímal ve dvou etapách klíčících nadějí: v roce 1964 a 1989 s kamerou zjišťoval touhy mladých. A sebevražda, protože se klasikova dědička nutně vystaví srovnání s ním. Obě původní Největší přání totiž přesáhla rámec dobové společenské ankety, přitom ani "trojka" nemůže vymyslet nic nad základní princip, geniálně prostý nápad založený na zdánlivě banální otázce: Jaké je tvoje největší přání?
Rozdíl spočívá pouze v tom, že Špátová, která v dlouhém osobním úvodu filmu svůj vztah k otci a jeho odkazu vysvětluje, zpovídala první generaci vyrůstající již od narození ve svobodné zemi. A její průzkum zjišťuje, že přesto se lidské sny příliš nezměnily.
Z filmu Největší přání
největší přání
V prvních minutách se střídají otcovy ještě černobílé záběry s nynějšími barevnými na téže taneční půdě a odpovědi vtipně střihané do rytmu hudby podávají téměř neměnnou směs maturantských přání – štěstí, zdraví, děti, peníze. Režisérka sice svou anketu politizuje okatěji než její otec, nadměrný prostor poskytuje aktivistům všeho druhu, ale na druhé straně tak vzniká zajímavý kontrast ke Špátovu retru, kde se lidé ještě bojí mluvit, ve druhé "várce"už se vyjadřují odvážněji a dopouštějí se originálních charakteristik: Co je demokracie? Že se můžu smát.
Těhotná kominice
Špáta vždy tvrdil, že natočit to nejobyčejnější je paradoxně nejtěžší. Špátová si pozici ulehčuje trochu účelově levnou, neboť dramaticky vděčnou, a častou volbou krajních sociálních prostředí. Ve vězení slyší "Kdybych nebyl debil, tak bych tady nebyl" v romské osadě příběh ženy, která od svých čtrnácti let porodila šest dětí, na demonstraci si vybírá neonacisty či mladíka s odznáčkem srpu a kladiva, jenž své největší přání shrne slovy "Láska, mír a socialismus".
Někdy film sází na módní vlny včetně útěků z měst nebo až příliš zjevně káže: Hleďte, jak málo stačí ke štěstí slepým, nemocným, umírajícím. Jindy však mistrně objeví onu vzácnou obyčejnost v jedinečnosti – třeba u vesele nezdolné těhotné kominice. A co svoboda, v prvních dvou anketách přání tiché, nesmělé a spíše pohádkové? Zazní tu také; podle faráře je darem od Boha i se všemi svými důsledky a zpěvačka Aneta Langerová si přeje "Nikdy svobodu neztratit".
Výhodou Největšího přání je lidská barvitost, nevýhodou jeho mozaikovitost s těžko čitelnou stavbou: o pět minut více nebo méně zpovědí by vyšlo nastejno. V něčem se podobá Váňovi, který do kin vstoupil před týdnem: pro televizi je podobný dokument ozdobou, na plátně tolik nevynikne.
Nicméně jednu klíčovou schopnost má Olga Špátová po otci v genech a plně ji využila na klíčovém místě, tedy v samém závěru, kdy dosud slušně odvedenou sociologickou skládanku rázem povýšila pocitově o deset procent. Dokázala zde totiž nastolit pohnutí bez patosu, povznášející, veskrze pozitivní, ale nikoli kýčovité finále – a konec rozhoduje.
Hodnocení: 70 %
