"Píše nám spousta muzikantů, že by byli rádi, když bychom je vzali na náš koncert nebo na turné. Moc si toho vážím. I proto jsme natočili dokument, který by se mohl stát návodem nebo alespoň nadějí pro podobné kluky z malého města. Chtěli jsme jim vzkázat, že když se do toho pořádně obují, tak to jde," říká frontman a zakládající člen kapely Tomáš Fröde alias Thom.
ImodiumSkupina vznikla v roce 2002 v Broumově. Po dvou demonahrávkách podepsala v roce 2004 smlouvu s vydavatelstvím Warner Music a do této doby natočila desky Imodium, Stigmata a Polarity. V roce 2008 vystoupila ve vyprodané O2 Areně jako předskokan kanadské zpěvačky Avril Lavigne. Každoročně pořádá "bytové turné" - navštěvuje domácnosti svých fanoušků. Letos vznikl o kapele více než hodinový dokument 9 1/2. V nejbližší době zahrají 1. září v Libochovicích a 21. září v Hradci Králové na festivalu Tylova léta 2012. |
Vaše koncertní šňůra k deseti letům vrcholí. Jaká byla?
Náročná, dělali jsme vylomeniny mimo pódia. Třeba náš dokument 9 a půl dal hodně práce nám i filmařům. Obsahuje devět živě odehraných skladeb, archiv kapely a rozhovory se všemi zásadními lidmi v naší historii.
Slavíte deset let, Imodium jde s vámi velkou část života. Dokážete si představit, že ta jízda jednou skončí?
Čekal jsem na den, kdy tato otázka přijde. Deset let ale není přece zas tak moc. Začali jsme s kapelou ve čtrnácti letech, dnes nám je v průměru teprve pětadvacet. Jsme si ale vědomi, že to jednou všechno skončí a my se pak už budeme scházet jen na grilovačky a s úsměvem vzpomínat. Ale to je ještě daleká budoucnost, máme před sebou hodně práce.
Když mluvíte o práci, jak zvládáte chození do zaměstnání a koncertování?
Přiznám se, že jsou období, kdy spím třeba jen tři hodiny denně. Musíte se prostě naučit využívat celý den. Koncerty jsou hlavně přes víkend, deska se točí jednou za dva roky. To ale potom žijete na jednom místě s kapelou třeba čtrnáct dní v kuse a neexistuje nic kolem. Nakonec jsme si museli najít zaměstnání, které dá volnost pro muziku. A stejné je to i s ženami.
Když se řekne rocková kapela, napadne mě alkohol, holky, mejdany. Měl jste někdy období, že vás mohl život muzikanta úplně pohltit?
Já myslím, že tohle se v dnešní době moc nenosí. Nejsme skupina plná svatoušků, mejdany by byly i bez kapely. Jsme prostě mladí lidé a rádi na drink zajdeme. Mimochodem, znám spoustu lidí, kteří nedělají muziku, a přesto kalí první ligu.
Jak vnímáte rockovou hudební scénu tady v kraji?
Vzpomínám, jak se v jeden moment na Broumovsku vyrojila desítka kapel. Byl jsem z toho nadšený. Objevily se dokonce hlasy, které tvrdily, že právě naše kapela jim nalila krev do žil. Většina z nich už dneska sice neexistuje, ale stálo to za to. Teď sleduju kapelu Kluci z marmelády. Jsou také z Broumova a vědí, kam jdou. Je důležité, aby pořád hráli, jen koncerty z vás udělají dobrou kapelu.
Kde se vám v kraji kromě Broumova nejlíp koncertuje?
Rozhodně ještě v Hradci Králové na akci Tylova léta a v AC klubu. Hradec má ale s kluby problém, není moc míst, kde uspořádat koncert. Publikum v regionu je super, dávno jsme překlenuli období, kdy nás domácí publikum bojkotovalo. To ale potká většinu kapel, které se začne dařit.
V jedné písni zpíváte o mrtvém městě, klip se natáčel v Broumově. Co pro vás znamená?
Jsme za něj naprosto vděčni, zpočátku totiž bylo jediným hnacím motorem naší kapely. Byli jsme puberťáci, které Broumov děsně štval a my věděli, že se z něj dostaneme, jen když budeme moct hrát "venku" za okresem. Což se nám povedlo. Od té doby uběhlo deset a já jsem teď šťastný, když mám příležitost se do Broumova dostat.
Pro mnoho mladých je Broumov zapadlý, nebezpečný, utíkají pryč...
Problémy Broumova znám, i během krátkých návštěv se mě to stihne dotknout. Není to tak dávno, co mi parta na ulici hrozila, že mi zapálí vlasy. Jeden z nich si pak všiml, že jsem ten, co hraje v té kapele a pustili mě. Vím, že se tam podobné věci stávají často. Mrzí mě to, ale řešení bohužel neznám, politice se vyhýbám.
Kam se může kapela Imodium dál posunout?
Hranic, které můžeme překonat, jsou tuny. Vzpomínám si, jak jsme si na začátku říkali, jaké to bude, až budeme stát na pódiu. Jaké to bude, až budou pod pódiem lidi. Nebo až budu dělat první rozhovor, první nahrávku, klip, budeme mít svojí dodávku, svého technika, manažera, turné, nějaké ocenění. To všechno už máme, ale teď nás zase žene touha mít toho všeho víc. Chceme být mnohem lepšími muzikanty, mít pod pódiem mnohem více lidí, nahrát kvalitnější desky než ty předešlé. Věřte mi, že je před námi ještě hromada práce.
Fanoušci vám spíš odrůstají, nebo rostou s vámi?
Obojí. Jsme nadšení, když potkáváme lidi, kteří jsou s námi od samého začátku. Stejně tak jsme vděčni, že se stále objevuje hromada nových.
Kromě klubových koncertů a festivalů jedete i turné, kdy hrajete fanouškům přímo u nich doma. Jaké to je?
Mnohem intimnější, všichni jsou opatrní a slušní. Do jisté míry a do určité chvíle vládne stud a tréma ma obou stranách.
Pamatujete na doby, kdy jste hráli před publikem, které jste nedokázali oslovit a strhnout?
Když jsme začínali, stalo se, že jsem zahodil kytaru a odešel z pódia znechucený. Nevylučuju, že se to v budoucnu nemůže opakovat, nicméně tady asi spíš zafunguje rutina. Mluvíme ale o situaci, kdy muzikant udělal úplně všechno a s lidma to ani nehne. To se stává výjimečně a mně už pak zbývá jen prohodit peprnou poznámku a udělat si z toho spíš srandu.
I po deseti letech hrajete některé písně ze začátků. Baví vás hrát třeba potisící Dostavníky?
Asi to spoustu lidí překvapí, ale baví. Existuje tuna jiných kapel, které hrají jeden song třeba dvacet let. S tím se nedá nic dělat. Raději z playlistu vyhodím píseň, která se mi nehraje dobře, než proto, že už mě štve.
Šňůra končí, co máte v plánu?
Na to mám jasnou odpověď. Budeme natáčet novou desku.
