V JAKOU DENNÍ DOBU SE MI SCÉNÁŘE PÍŠÍ NEJLÉPE
Pawlowská: Když už píšu scénář, tak ho píšu pořád, abych ho už měla za sebou. Takže otázka by spíš měla znít, kdy jsem nejsvěžejší. Asi mezi druhou a šestou odpoledne, ale nejkreativnější jsem v čase mezi sněním a bděním, to znamená mezi půlnocí a druhou ráno. A taky, když jsem na masáži, to mi to myslí báječně, ale scénář na 150 stránek by se mi pak dost prodražil.
Hornová: Bývalo to v noci. Absolutní klid, absolutní soustředění. Ale poslední dobou je to dopoledne. Asi únava materiálu. Kdyby teď vedle mě stály Hali a Lucka, ušklíbly by se a řekly by: Stáří, děvenko.
Paulová: Nejde o to, v jakou dobu se mi nejlépe píše, ale spíš o to, v jakou dobu mám šanci psát. Takže když po mě nechce nic žádný z mých čtyř synů a podaří se mi udolat roční dceru. Vychází to na krásnou dobu mezi druhou a pátou ranní.
KOLIK CIGARET PŘI PSANÍ VYKOUŘÍM
Pawlowská: Vzhledem k tomu, že nekouřím, tak bohužel svou nutkavou touhu vstát od prázdného monitoru kompenzuju jídlem. Chodím k lednici a sleduji, co se tam během pár uplynulých minut, kdy jsem psala, změnilo.
Hornová: Od té doby, co jsem si stanovila pravidlo, že kouřit se může jenom v kuchyni u okna, je to lepší. Musím přerušit práci, vstát, dojít do kuchyně. Což je opruz. U Lucky zas kouříme do digestoře, což je taky dost nedůstojný.
Paulová: Když je nápad, nekouřím a píšu. Když není nápad, kouřím jednu za druhou.
Lucie Paulová, Halina Pawlowská a Lenka Hornová / Fotograf: LENKA HATAŠOVÁ / Make-up: ZDENĚK FENCL / Styling: MARTIN GRUNTORÁD / Oblečení: Marina RINALDI, Šperky: Dyrberg/Kern / Poděkování: Hotel Augustine
KDY SI ZAČÍNÁM PŘIPADAT JAKO SCHIZOFRENIK
Pawlowská: Nejvíc jako schizofrenik jsem si při psaní připadala, když jsem psala scénáře k Banánovým rybičkám a psala jsem si poznámky typu: bojka, hnůj a ukousnutý papoušek, a hned jsem věděla, o jakou jde historku a kdo mi ji v Rybičkách říkal. Občas si připadám divně, když čtu svou povídku v knížce a vůbec, ale vůbec si ji nepamatuju a obdivuju se, jak jsem byla vtipná. Anebo žasnu, jak jsem byla naivní.
Hornová: Spíš se ztrácím v čase. Při Gymplu i Ordinaci, protože přeskakuju v třech časových pásmech. Nejdřív, co píšeme. Pak to, co natáčíme. A to, co běží v televizi. Mezi tím vším je rozdíl až tři čtvrtě roku. Přeskakuju ve všech těch dějích tam a zpátky jak ve stroji času a snažím se být zorientovaná a připravená odpovědět na otázky a řešit problémy z minulosti, přítomnosti i budoucnosti. No, už tohle samo o sobě zní dost ujetě.
Paulová: Když v létě píšu seriálové Vánoce a mám nutkání začít péct cukroví.
KDY TRPÍM SAMOPOBAVITELNOSTÍ
Pawlowská: Nejvíc se blbě směju, když udělám nějaký fatální přebrept, třeba když řeknu číšníkovi: Byla byste tak hodná… nebo když místo věty: Klíšťata na Šumavě řeknu Šumata na Klíšťavě. A tuhle jsem koukala na bůhvíkolikátou reprízu filmu Díky za každé nové ráno a zpupně jsem si řekla: To je ale hezkej film, ten se nám s Milánkem (Šteindlerem) povedl.
Hornová: Pokaždé, když píšu dialogy pro Milana Šteindlera a Vaška Koptu. Protože si je při tom rovnou představuju a jejich repliky mi nějak samy vyskakují v počítači a pak se jako pako chechtám na monitor.
Paulová: Hmmm…Netrpím? Možná. Nevím.
Halina Pawlowská
KDY PŘI PRÁCI ZUŘÍM
Pawlowská: Když mě to nebaví, když si to vymažu, když něco neumím na počítači, když to mám předělávat a nejsem o změnách přesvědčená, když chci jít na flám, když mám pocit, že jsem vyhořelá, když po mně chce někdo nějakou evidentní pí...inu a já ji musím udělat, protože ten někdo má řídící funkci, a kdybych mu řekla, že je to pí...ina, tak už bych si neškrtla.
Hornová: Jako každý. Když si neuložím práci a počítač mi píše hnusný vzkazy, v nichž se vyskytuje slovo "error". I když... to spíš v zoufalství otvírám okno a uvažuju o rychlém konci.
Paulová: Když mě někdo vyruší a já zapomenu, co jsem to vlastně chtěla napsat.
KOLIK LIDÍ ZE SVÉHO OKOLÍ JSEM DO SCÉNÁŘŮ PROPAŠOVALA
Pawlowská: Všechny! Ale já je tam nepašuju! Jsou mí hrdinové! A protože jsou mí hrdinové, tak je mám ráda. Po premiéře filmu Díky za každé nové ráno můj otec nechtěl, aby si ho lidi spojovali s filmovým tatínkem, obcházel proto kinosál a všem říkal: To není o mně. To nejsem já. A má matka se nakonec rozčílila a řekla: To je jasné, že to nejsi ty! Ty seš totiž mnohem horší!
Hornová: Za ta léta? Každého, koho jsem kdy znala, nebo o kom jsem kdy slyšela!
Paulová: Všechny včetně sebe.
Lenka Hornová
KOLIKRÁT PŘI PSANÍ ODBÍHÁM PRO INSPIRACI NA TOALETU
Pawlowská: Jak jsem řekla, odbíhám k lednici, taky telefonuju kamarádkám a dojímám se častěji než jindy nad vnoučetem.
Hornová: To by byla ta šťastnější varianta. Já odbíhám bohužel k lednici. Třeba v jednu v noci.
Paulová: Toaleta mne nijak neinspiruje.
CO NA SVÉ PRÁCI NEJVÍC MILUJI
Pawlowská: Že nemusím opouštět svůj dům. Že můžu psát v noční košili, že si ji mohu dělat, kdy chci a jak chci dlouho, že když něco fakt nechci, tak nemusím, že nejdůležitější na mé práci je sedět a myslet.
Hornová: Jestli se bavíme o scénářích, tak všechno. I ten stres, že mě právě nic nenapadá, že jsem to měla odevzdat už předevčírem, že pořád pochybuju, jestli je to dost dobrý, vtipný, chytrý. Pokud se bavíme o mých dalších profesích, i tam by se něco našlo, ale ne takhle bez výhrad.
Paulová: Že si mohu beztrestně vymýšlet a ještě za to dostanu zaplaceno.
Lucie Paulová se synem
KDO SMÍ DO MÉ PRÁCE NAHLÍŽET
Pawlowská: Moje kamarádka, spolužačka a někdy i spoluautorka Jana Procházková.
Hornová: Každý, o kom si myslím, že k tomu má co říct.
Paulová: V začátcích nikdo, v koncích kdokoliv.
VZKAZ MÝM KOLEGYNÍM
Pawlowská: Holky! Jste mladší, dynamičtější, energičtější, dychtivější, ale já vám slibuju, že když mě vezmete do party, tak každé své kilo nasměruju k našemu společnému cíli!
Hornová: Jsem šťastná, že je mám. Protože jsou obě strašně chytré a je s nimi sranda. Práce s nimi je zábava a radost. Hali je stejný buldozer jako já, řešíme věci po chlapsku a vždycky si ještě žensky podrbeme. S Lůcou jsme na sebe pracovně tak napojené, že uvažuju o tom, že si postavíme dvojdomek.
Paulová: Jste úžasné, talentované, krásné.
