Na záložce knihy Nepodávej ruku číšníkovi se dočteme, že „povídky“ vznikly v letech 1970-1990. Které z jednatřiceti vzpomínkových vyprávění je čtyřicetileté, a které dvacetileté, nepoznáme, v tom jsou vyrovnané, a tak je třeba hned na začátku tuto vyváženost ocenit. Při čtení záhy rovněž pochopíme, že poněkud přemrštěný styl je autorovi vlastní, nejde o stylizaci, a navíc, že rychlá jízda luxusním vozem, střelba v obývacím pokoji nebo uloupená státní vlajka, byly ne úplně neobvyklou zábavou někdejších celebrit.
Z filmu Jana Němce O slavnosti a hostech
Z filmu Jana Němce Démanty noci
O knizeJan Němec: Nepodávej ruku číšníkovi Torst, Praha 2011, 252 stran, doporučená cena 299 korun.  Obálka knihy Jana Němce Nepodávej ruku číšníkovi |
Možná, kdyby Jan Němec jednoduše vzpomínal, pořídil střídmý záznam toho, co prožil, s kým se setkal, jaké paradoxní, anebo zcela normální situace ho provázely v tuzemsku i v americkém exilu, získali bychom představu o obzoru a náladách let šedesátých a proměnách a protismyslnostech časů následných. Jenomže autorovi se zalíbilo v poloze rétora, samotné hromadění slov ho natolik okouzlilo, že se snažil co nejdéle setrvat v jejich proudu. A tak je Němcovo líčení strojené, zahlcené přehrávanou extravagancí: „Bez lásky žíti nelze, říkám si stále, ovšem co je to láska, ta věčná otázka, a já jsem ji prosím konečně vyřešil pomocí Websterova slovníku. Láska, love je v tenisu zero čili nula. To bylo později, v té době jsem si myslel, že láska znamená porozumění, pochopení, splynutí duší. A víra v budoucnost. Moje budoucnost, možnost odejít ze zemí zaslíbených do ciziny, byla v rukou jediné síly – policie. Největší lásky mého života.“
Filmový režisér Jan Němec vydal knihu povídek Nepodávej ruku číšníkovi
Přepjatost a sebestřednost by koneckonců mohly být vnímány jako osobitost, problém ovšem je, že jestliže se autor přespříliš laská s nějakým detailem, k němuž má niterný vztah, nebo mu dokonce připadá vtipný, přestane dbát o srozumitelnost pro druhé. Text pak ztrácí smysl, přestává být výpovědí, stane se načechranou okrasou: „Další zajímavý rozhovor jsem měl na přistěhovaleckém úřadě při pohovoru, zda jsem byl či nebyl v Československu komunista. (…) Úředník dotíral: ´Přiznejte se, byl jste tedy alespoň v té dětské organizaci s rudými šátky a v té organizaci pro teenagery – tedy česky puberťáky – s modrými košilemi?´ ´Byl jsem sice kandidát na členství v Pionýru i kandidát členství Svazu mládeže, nedostal jsem však nikdy rudý šátek ani svazáckou legitimaci,´ bránil jsem svoji politickou čistotu. Kecal jsem samozřejmě.“ Opravdu se americký imigrační úředník ptal Jana Němce takto „zasvěceně“? A Němec takto odpovídal?
Co se z těchto „bio-povídek“ dozvíme? Že autor prožil „zlatá šedesátá“, provokoval policisty a mnohé jeho sexuálně alkoholové „výstřelky“ byly vskutku trestuhodné. Že uvolněná atmosféra té doby byla „uvolněná“ a dívky vůči hereckým či režisérským hvězdám velmi povolné. Nedozvíme se naopak, proč v roce 1974 tehdejší československý režim činil takové mezinárodní obstrukce v případě, že se chtěl umělce cíleně zbavit a „přesídlit“ ho do USA. Poslechneme si sérii skečů, groteskních výstupů, bohatýrských žertů. Realita, natož její charakter, zůstane nejasnou abstrakcí.
Marta Kubišová a Jan Němec - První manželství s režisérem Janem Němcem začalo jako velká láska. Na jeho konci se podepsaly i tehdejší poměry.
MFF KV 2006 - závěr - Jan Hřebejk a Jan Němec - Jan Hřebejk a Jan Němec - závěrečný ceremoniál, 41. filmový festival Karlovy Vary (8. července 2006)
Také Němcova americká kapitola je podivuhodně podobná té české. Ostatně v závěru knihy čteme o návratu do Čech v prosinci 1989: „Jirka Menzel mě tam našel a upřímně se mě ptal, zdali jsem ocenil jeho herecko-akrobatické výkony. Po pravdě jsem mu sdělil, že tady baštím špekáčky, piji víno, které sice není v nabídce, ale sehnali mi ho. Jiří Menzel suše řekl: ´Hrůza, Honzo, ty ses v tý Americe nezměnil.´ Došlo mi to. Jsem doma.“ Kruh se uzavřel. Nic moc z toho nevzešlo.
