Dianne Reeves není v Česku nováčkem. Po vystoupení na Pražském jaru se tentokrát vrací na Jarní Gala festivalu Struny podzimu s programem Strings Attached. "Miluju Prahu. Když jsem přijela poprvé, myslela jsem si, že jsem přistála v říši pohádek, protože je to tady tak krásné. A pak, po prvních koncertech... Bylo to úžasné... Když někam dorazíte a nevíte, co máte čekat, postavíte se před publikum, dáte mu své srdce a ono vám vrátí tolik něhy a lásky, chcete se vrátit," vysekla hlavnímu městu poklonu.
Dianne ReevesZpěvačka Dianne Reeves (1956), označovaná za nástupkyni Billie Holiday, Elly Fitzgerald či Sarah Vaughan, patří se čtyřmi cenami Grammy k hvězdám jazzového nebe. Pochází z Detroitu a vyrostla v Coloradu. Klíčový byl pro ni rok 1987, kdy uzavřela smlouvu s Blue Note, slavnou obnovenou značkou. Kromě mimořádného úspěchu jejích alb zazářila i s autentickou hudbou k oscarovému snímku George Clooneyeho s názvem Dobrou noc a hodně štěstí. |
S čím jste přijela tentokrát?
Pracuji se dvěma vynikajícími kytaristy: Romerem Lubambo, který pochází z brazilského Rio de Janeira, a Russellem Malonem. Ten je ze Spojených států. Každý z nich používá naprosto odlišný harmonický slovník a jiný přístup k hudebnímu nástroji. Pracuji s každým zvlášť, teď jsme se ale sešli v něčem naprosto výjimečném. Tahle hudba je pro mě osobně naprosto mimo kategorie. Nevejde se do žádné žánrové škatulky. A přesně tak to mám ráda. Takže jsme něco nacvičili a něco zkrátka vznikne na místě.
Sama jste kdesi řekla, že právě s nimi jste odhalila nové vrstvy ve svém projevu.
Vlastně ano. Jsme to jen my, tedy dva kytaristé a hlas. Když jsme s tímhle projektem začínali, byla jsem trochu nervózní, protože jsem dosud v takové poloze nepracovala. Ale zjistila jsem, že takhle je mi to vlastně nejpříjemnější. Je to také zároveň nejintimnější. Mám možnost používat hlas stejně jako když mluvím. Zamilovala jsem se do toho. Fakt.
Dokáže vás váš hlas ještě překvapit?
Někdy... Nechávám se často inspirovat konkrétní chvílí. Nechám se jí pohltit a unášet. A když podlehnete, jste schopna věcí, které obyčejně neděláte. A to jen proto, že jste tak uvolněná. Říkám tomu povznášení se. Mívám to takhle se všemi muzikanty. Právě tato povznášející zkušenost vám umožňuje zpívat úplně jinak. Někdy, když nahráváme, a já se zpětně poslouchám ve studiu, zjišťuju, že bych toho za normálních okolností ani nebyla schopná.
Dianne Reeves pro iDNES.cz |
Pamatujete si první okamžik, kdy jste se slyšela z nějaké desky?
Ano (směje se)! Vybavuji si moment, kdy jsem poprvé slyšela své mluvené slovo z nahrávky. Ptala jsem se: To opravdu zním takhle? Poslouchat se... Říkáte si "proboha". V začátcích jsem na sebe velmi přísná. Mí učitelé mi říkali, jak mám se sebou pracovat. Zklidnila jsem se a zjistila jsem, že nástroj je něco jiného než hlas. I proto jsou pro mě slova v písni důležitá. Nejen že nesou příběh, ale předávají i tak důležité emoce. Lidé se mohou naladit na obě vlny. Mohou poslouchat to, co jim říkám, i jak jim to říkám. Slova jsou mocná.
Pocházíte z výjimečné hudební rodiny. Přemýšlela jste někdy nad tím, že byste se muzice nevěnovala?
Kdyby to tak bylo, patrně bych odjela do Egypta, hrabala se v písku a byla třeba archeolog. Takhle vlastně přistupuju i k hudbě. I ona má spousty vrstev, které postupně odkrýváte, pátráte v historii nejrůznějších písní, jak je kdo v průběhu let zpíval... Možná bych i pracovala s mladými lidmi.
Ale vy s nimi pracujete.
Ano. Řada studentů se účastní master classů (mimořádně výběrových dílen, pozn. red.). A co je na tom nejvtipnější? Já se od studentů naučím víc než oni ode mě. Prostě zbožňuju tu čerstvost ve výměně nápadů a otázek.
Co říkáte hudebním cenám? Má smysl je v muzice udělovat?
Mám čtyři Grammy a každá z nich byla dobrá pouze v roce, kdy jsem ji dostala. Co je ale mnohem víc než kterákoliv cena, je fakt, že se mohu na některá místa vracet a znova tam vystupovat. A věřím tomu, že takhle to vnímá spousta dalších muzikantů. Je fajn být oceněn, ale jsou tu velikáni, kteří se toho nikdy nedočkali a jejich hudba se pořád prodává. Můžete je poslouchat pořád dokola a učit se od nich.
Čtyřnásobná držitelka Grammy Dianne Reeves při rozhovoru pro iDNES.cz. (13. března 2012, Praha)
Vnímáte vy sama, že dnes lidé poslouchají takové zpěvačky jako Adele nebo Amy Winehouse, které do své populární hudby přimíchávají prvky soulu a jazzu?
Víte, jazz – to je pro mě naprostý základ. Ale vyšla jsem z něčeho, co je mnohem větší a složitější než tohle slovo. Kořeny téhle hudby jsou spletité a velmi pohnuté. Vše vyvěrá z mých vlastních životních zkušeností. To, čemu říkáme jazz a dělají to ti nejlepší improvizátoři, je mnohem hlubší, bohatší a duchovnější záležitost. V Americe se to navíc mění, už tomu neříká jazz, ale "bam", tedy "black-american music" (hudba černých Američanů, pozn. red.).
Takže se nebavíme o "bílých"?
Ne ne, každý to v sobě má. Veškerá hudba pochází od lidí z ulic, pak se s ní začne pracovat. Přidá se tohle, dodá se támhleto, což je naprosto v pořádku. A právě třeba u Adele se to na desce 21 potkalo s jejím osobním prožitkem, který byl mimořádně silný. Takhle váš život může ovlivnit umění. Tohle je o duši. A každý jednu má.
