Zatímco Liam Gallagher byl především ústy Oasis, jeho bratr stál za duší slavné kapely. Bez něj, coby hlavního skladatele, by drtivá většina hitů, kterými se nabubřelá britpopová parta proslavila, zněla jinak, nejspíš bezkrevně. Zatímco Liam se po rozpadu rozhodl opřít o bývalé spoluhráče, založil si kapelu Beady Eye, která s debutovou deskou přispěchala docela záhy, Noel si dal víc na čas.
Troubí i na trumpety
Pod heslem, že když byl člověk jednou v Oasis, už je zbytečné zakládat si novou kapelu, vydává silné sólové album High Flying Birds. A když o něm přespříliš nadšení britští recenzenti píší jako o Gallagherově nejsilnějším autorském počinu od desky (What’s The Story) Morning Glory?, nejsou tentokrát zas tak daleko od pravdy.
Kouzlo té desky tkví především v jejím vnitřním klidu. Od velkohubého muzikanta, který v rozhovorech nikdy nešel pro urážku či odsudek kohokoliv z hudební scény daleko, to byl docela nečekaný krok. O to sympatičtější, že se tu Gallagher neupíná za každou cenu k vlastní minulosti a nesnaží se jen drobně pozměnit a zopakovat riffy, kterými psal hity formátu Wonderwall. I když svůj rukopis si zachovává a v písničkách Stop The Clocks nebo (I Wanna Live In A Dream In My) Record Machine nelze sound jeho bývalé party nepoznat, deska High Flying Birds má daleko k tomu, aby zněla jako Oasis bez hlavního zpěváka.
Noel si sice na novou pozici uprostřed pódia evidentně ještě zvyká, důležité je, že nepůsobí nemístně a jeho výkon není nepatřičný. Naopak je zapotřebí zdůraznit, že se svým pěveckým partem dorazí vždy v ten správný okamžik. Načasování tu hraje vůbec velkou, i když podprahovou roli. Písně jsou přímé, nikdo si v nich nelibuje v žádných velkých instrumentálních vyhrávkách a natahovačkách. Formálně jsou přitažlivé svou jednoduchostí, jasnými slokami a refrény, které odkazují ke Gallagherově velké zkušenosti a znalosti hudební historie.
Že ani sólově nebude mít problém si posluchače získat, dokazuje hned ve druhé písni. Dream On s refrénem, který je chytrý i stupidní zároveň, že si ho nejde už po prvním poslechu nezamilovat. Zvlášť s tím záměrně přehnaným koncem, který zdobí trumpety a další dechy. Nejzajímavější momenty desky však přicházejí, když se Noel utrhne od všeho, co zatím zkoušel, jako v písničce Aka... What a Life!, kterou žene dopředu rovný, taneční rytmus. Napadne vás u ní, že s tím arogantním chlapem nebude nuda ani na party.
Noel Gallagher na fotografiích ke své první sólové desce High Flying Birds
I když se povedla, fanoušci Oasis si nad deskou High Flying Birds musí klást stejnou otázku, jakou vyvolala už bratrova deska s Beady Eye. Nebyly by ty písně lepší, kdyby je Gallagherové točili společně? V tomhle případě odpověď není tak jednoznačná. Takhle silné písničky totiž Oasis (natož Beady Eye) už dlouho neměli.
A neohlížet se vůbec na nikoho tedy Noelu Gallagherovi coby skladateli ve studiu velmi svědčilo. Jenže i když jako zpěvák obstál, místy se nelze ubránit dojmu, že kdyby měl plíce jako bratr, tak by se třeba hned při úvodní skladbě Everybody's On The Run musely třást ochozy stadionů. A to se tady neděje. Zdá se, že sám Noel si je svých limitů vědom. Ne nadarmo chce album propagovat zatím jen klubovými koncerty a velké turné nechystá ani na příští rok. Vydat by naopak měl další sólovou desku, na které tentokrát pracuje s producenty Amorphous Androgynous, kteří propojují elektroniku s psychedelickým rockem.
Ať to dopadne jakkoliv, už po této desce je jasné, že Noel je zpátky ve velké autorské formě. Zatímco ze sebe však dostává ve studiu to nejlepší, pořád platí, že chemie Oasis zůstává nenahraditelná. A že je to docela škoda.
Noel Gallagher: High Flying Birds
CD, 399 korun
Hodnocení MF DNES: 80 %
