Zatímco Jeseník byl v plánu - možnost uspořádat premiéru vyhrálo tamní kino v soutěži, světová premiéra v Benátkách všechny překvapila.
"Původně jsme počítali s Berlínem, logicky jsme předpokládali, že tam by příběhu železničáře ze Sudet mohli rozumět. Když se výroba začala protahovat, doufali jsme, že stihneme Cannes, ale nakonec jsme skončili v Benátkách. Prodejce chtěl, abychom počkali na další Berlinale, ale to by znamenalo posunout i českou premiéru," přiznává producent Pavel Strnad, který s sebou na proslulé Lido vezl sedmičlennou delegaci. Vlastně osmičlennou, když počítáme desetiměsíční dceru Jaromíra Švejdíka Annu (jež převážnou část tatínkovy slávy spokojeně prospala).
Jak to bylo v Benátkách
Kdo by si myslel, že se naše hvězdy vozí po Benátkách soukromými čluny jako Clooney nebo Madonna, je naivní. Na festivalový ostrov musely jako všichni "civilové" pomalým vodním autobusem, obědvaly v pizzerii, kde měli jen pizzu z mrazáku. A byť všichni na koberec vystoupili, jak se patří, přímo z nablýskaných limuzín, k paláci museli dojít po svých.
S knihou v ruce fanoušek Aloise Nebela, šéf benátského festivalu Marco Müller, který po Nebelovi pojmenoval koktejl. A vpravo režisér Luňák při oficiálním focení na Lidu
"Synonymum pro Benátky? Iluze," shrnuje dojmy režisér Tomáš Luňák a Strnad souhlasí: „Největší zážitek jsme měli, když pustili náš film na plátně ve velkém sále. Prázdném - při zkušební projekci."
Když má Miroslav Krobot po povinném pózování fotografům popsat, jak se cítí, vypadnou z něj tři slova: "Tak nějak nepatřičně." Jako by promluvil skutečný nádražák ze Sudet, pro kterého byl až dosud jediným "mořem" Bílý Potok v Jeseníkách. Do půlnoční premiéry zbývá ještě pár hodin, a tak se konečně může rozhlédnout. Kolem něj v symbióze pádí davy novinářů s visačkami, dětí s plovacími rukávky i dam v drahých toaletách.
"Působí to tu víc jako lázně než filmový festival. Ale zase je to uvolněnější než třeba v Cannes, kde ve smokingu chodili i fotografové," usmívá se Krobot. V tričku a džínách. Kolegové zatím řeší, co si vezmou na půlnoční premiéru. "Umí tu někdo uvázat kravatu?" ptá se Jaromír Švejdík, výtvarník, který dal Nebelovi tvář. "Že já si nevzal nádražáckou uniformu!" vzdychá Jaroslav Rudiš.
Takhle nakreslil "benátského" Aloise Nebela Jaromír Švejdík: na náměstí Svatého Marka s holuby
Herečka Tereza Voříšková radí kolegyni Marii Ludvíkové, jestli si vzít róbu s flitry, nebo perličkami. A malá Anička spí. "Je to pro nás všechny hlavně sranda," komentuje výjev Voříšková. Sama mimochodem neřeší nic: šaty má jen jedny, od Jakuba Polanky, a mnohem víc ji zajímá, jestli si před celou tou slávou stihne zajít na pláž. „Že je tu hnusný moře? Ale já mám plavky!" šklebí se.
Koktejl Nebel
Být vybrán do hlavního programu „áčkového" festivalu je pro český film výhra - zvlášť když jde o ten v Benátkách. "Pozvali nás i do San Sebastianu, kde bychom navíc mohli i soutěžit, ale distributoři chtějí ,štempl‘ z Benátek. Logicky," říká Strnad a přidává krátké zasvěcení do festivalové politiky.
Z Nebelova benátského deníkuVýpravčí ze stanice Bílý Potok se vydal na výlet do Benátek 3. září Drážní odbory nás s výhybkářem Wachkem poslaly za vzornou práci na zájezd do Benátek. Četl jsem v novinách, že tu prý mají filmový festival a taky nejlepší pizzu na světě. Ta první, kterou jsme si dali hned na nádraží, byla z mrazáku a bolelo nás po ní pěkně břicho. Ještě že jsme si s sebou vzali placku slivovice. Lidí tady jinak je jako na Karlově mostě, takže žádné památky neuvidíte. Tím chci říct, že kdo byl jednou v Praze, do Benátek jet možná ani nemusí. Všude potkáte jen italské turisty. 4. září Lodě nejsou nic pro nás, nádražáky ze Sudet. Svezli jsme se za tisícovku gondolou a chytili z toho za těch deset minut mořskou nemoc. Zase nás zachránila slivovice. Pak jsme vyrazili na filmový festival. Do kina jsme se však nedostali. Nechtěli nás pustit, protože jsme nebyli oholení. U červeného koberce jsme zahlédli Bohdalku s Bartoškou. Mávali jsme na ně a chtěli je pozvat na panáka. Pak se ukázalo, že to nejsou oni, ale nějaká Kate Winsletová a George Clooney. Cvakli si s námi slivovice a slíbili, že přijedou na návštěvu do Bílého Potoka. A podepsali se mi do jízdního řádu. 5. září Dali jsme si k obědu špagety. Nebyly špatné. Ale Wachek chtěl kečup. V tu chvíli u našeho stolu stálo pět Italů s vykasanými rukávy, že jejich národní kuchyni nikdo kečupem urážet nebude. Wachek se chtěl hned taky prát, ale nakonec se omluvil. A pak číšníka poprosil o eidam třicítku, protože mu parmazán nechutná. A museli jsme jít. 6. září Italští policisté mají možná fešnější uniformy než my nádražáci, jejich ženské nosí moc pěkné boty a víno se v Benátkách taky dá pít, ale už by Italy měl někdo poprosit, aby proboha přestali zkoušet vařit pivo. Chutná jako teplá, vymáčená sláma. Náš šerák je prostě šerák. Už se na něj těším do nádražky k Šokinovi. Tam k nám do Jeseníků, kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci. Z Nebelova deníku opsal Jaroslav Rudiš |
"Benátky jsou hlavně otázka cti, ale z obchodního hlediska je mnohem výhodnější ukázat film třeba v Torontu. Oč méně se tam chodí po červených kobercích, o to více se tam obchoduje," vysvětluje Strnad s odkazem na další přehlídku, kam byli pozváni. A má pravdu: právě na kanadské půdě našel Nebel svého prvního zahraničního kupce.
"Hned po první projekci projevili zájem Francouzi. A to přesto, že zradila technika a film běžel bez titulků," směje se producent, jehož těší i fakt, že se Nebel zdá být srozumitelný i za hranicemi střední Evropy. "Přece jen se dotýkáme českých dějin, aniž bychom vysvětlili souvislosti. Pokud s tím měl někdo problém, neřekl to," pochvaluje si režisér Luňák, který po vzoru dalších tvůrců absolvoval v Torontu diskuse s diváky.
Část delegace k filmu Alois Nebel na červeném koberci v Benátkách: (zleva) Marie Ludvíková, Tereza Voříšková, Tomáš Luňák a Miroslav Krobot
"Lidi zajímaly hlavně technické věci. Když chtěli vědět něco z historie, ptali se spíš na zkušenost z roku 1989. Což je zajímavé - novodobá linka v nich rezonuje evidentně víc než Sudety a odsuny, které zajímají nás," konstatuje Luňák.
"Nás a Marka Müllera," doplňuje Rudiš jméno ředitele benátského festivalu.
Toho prý mimochodem Nebel dostal tak, že po něm pojmenoval dokonce i koktejl. "Grapa, broskvová vodka, ananas, džus a led - nechal nám ho namíchat, když jsme stáli na terase filmového paláce. Dali jsme mu za to nebelovský komiks," říká hrdě Rudiš. Načež se zarazí: "Myslíte, že takhle míchá koktejl ke každému filmu? To by mohli mít v Benátkách celkem obstojný bar!"
