"Pokud jste jedním z milionů, kdo se vrací po turné 25 Live, pak ahoj, je fajn vás zase znovu vidět. A pokud jste panenští fanoušci George Michaela, pak nazdar a kde jste sakra byli celé ty roky," vítá interpret své fanoušky ve fotoknize pojmenované po koncertní šňůře.
V Česku by mu tuhle větu mohl leckdo omlátit o hlavu, protože to byl on, kdo svá vystoupení zrušil, přestože na něj lidé čekali. Dočkali se tedy až v pondělí 22. srpna, kdy jim nabídl nečekaně nové menu.
George Michael sice na svém Twitteru psal, že si večer oblékne kaftan a nazuje gumové pantofle, ale nakonec vyrazil v obleku od Armaniho (22. srpna 2011).
Večer sice začal rozpačitě. Na první tóny došlo se čtyřicetiminutovým zpožděním, navíc hned v úvodu chyběly známější melodie. Po úvodní skladbě Through ze zatím posledního alba Patience (2004) zazněl sice příjemný swing My Baby Just Cares For Me (ochutnávka z alba coververzí Songs from the Last Century), ale v publiku bylo znát, že se čeká na něco přímočařejšího.
Říct, že to trvalo dalších dvacet minut, by byla sice pravda, ale zbytečně krutá. Michael se do jeviště zamiloval a s každou další melodií se jen utvrzoval, že je ve svém živlu. Před předělávkou True Faith od New Order se sice omluvil, že si elektronicky pohrál s hlasem, ale spravil to hned v dalších číslech. První velký aplaus sklidil po Kissing A Fool, v níž se výrazně blýskl nejen on, ale i Český národní symfonický orchestr, který jej bude na turné doprovázet.
Potlesk jako by mu navíc rozvázal jazyk, takže se Michael v průvodních větách k jednotlivým písním rozpovídal víc, než by se do něj řeklo. Před písní Going to a Town od Rufuse Wainwrighta přítomné pobavil historkou, jak autorovi volal, ale byl tak trochu "mimo", takže si z hovoru nic nepamatoval a dlouhou dobu se mu styděl ozvat znova. Naopak zvážněl, když představoval píseň It Doesn't Really Matter, věnovanou krachlým vztahům.
Když se přidá, že po niterních zpovědích konečně došlo i "známejší" Roxanne, vypůjčenou od Police a televizním divákům mimo jiné známou z nedávno reprízovaného velkofilmu Moulin Rouge, roztáli i největší skeptici. Rozehřát je mohl i doprovodný klip s prostitutkami v tradičně červeně nasvícených oknech.
Projekce v některých místech rušily, v jiných byly až zbytečné. Člověk by si raději prohlédl šestičlennou kapelu a čtyři vokalisty (22. srpna 2011).
Po dvacetiminutové přestávce, kdy se na chodbách i balkoně šuškalo o tom, zda přece jen "nedá nějakou pecku", Michael nepolevil. Po projekci s tvářemi Nelsona Mandely, Matky Terezy, princezny Diany či Johna Lennona s Elvisem Presleym už lidé začali netrpělivě poposedávat na židlích.
Nepravidelné vrtění se proměnilo v rytmický skorotanec ve chvíli, kdy se zpěvák s řeckokyperskými předky pustil do skladby Russian Roullete od Rihanny a scéna se zabarvila opět do ruda, tentokrát ovšem bez přítomnosti lehkých děv. Ačkoliv se z pódia mohlo zdát, že se fanoušci baví, na výzvu k hromadnému zpěvu se dav nechytal a zvednutý mikrofon směrem k mručímu hledišti musel být zase rychle stažen zpět.
Jedním z nejsilnějších momentů nechť je poklona zpěvačce Amy Winehouse, ovšem s tím, že se při zpěvu Love Is A Losing Game daly zavřít oči. Potřeba připomínat si tvář zesnulé Britky v tisíckrát otištěných fotografiích byla totiž zbytečná.
Následné další velmi osobní povídání ke skladbě Where I Hope You Are znělo z Michaelových, jinak rozesmátých úst, až tragicky. "Můj milostný život byl v turbulencích. Vybavuji si všechno hezké, ale i to nejhorší," řekl k jednomu ze svých bývalých partnerství s tím, že se nebál pojmenovat příčinu krachu: alkoholismus. Osvěta v jeho podání nezněla nijak křečovitě, naopak. Melancholie se přenesla i do davu, který se už už nechal ukolébat.
Orchestr: "tichý" a rovnocenný společník
Nedošlo sice na Last Christmas, tedy na vánoční klasiku od Wham!, jenž by alespoň na chvíli dala zapomenout na teplotu v sále i před ním, ale ovací vestoje se George Michael dočkal v závěru právem – když konečně přidal směs slavných melodií.
George Michael večer proložil několika velmi niternými příběhy ze svého soukromí (22. srpna 2011).
A vůbec – škoda, že jich nezaznělo víc. S orchestrem totiž mohly znít famózně. Protože právě on v průběhu večera plnil roli "tichého" rovnocenného partnera, který zbytečně netlačí na pilu a přitom se umí prosadit tak, že si člověk některé písně bez nových aranží pro smyčce a dechy už ani neumí a vlastně ani nechce představit.
Na George Michaela se vyplatí zajít znovu. Program si s dalšími reprízami "sedne" a v hale možná nebudou zadní projekce působit tak mimózně jako ve Státní opeře. Takže je třeba si poznamenat 14. listopad a O2 arenu.
George Michael
Symphonica: The Orchestral Tour
Český národní symfonický orchestr, Státní opera Praha.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
