V neděli 24. července tomu bylo přesně rok od chvíle, kdy lidé na celém světě uposlechli výzvy bratří Scottů a za pomoci digitálních kamer, kamerek či mobilů se jali dokumentovat den. Svůj den.
Obnášelo to natočit cokoli, co z něj chtěli předat světu, a bylo přitom jedno, zda šlo o banalitu či o "událost". Ostatně jak naznačuje snímek, který režíroval oscarový dokumentarista Kevin Macdonald, hranice mezi banalitou a událostí bývá povětšinou velmi, velmi vachrlatá. Respektive největšími událostmi se nakonec ukážou být právě ony banality.
Malé a velké věci
Někdo zaznamenal narození dítěte či žirafy, skok padákem nebo třeba žádost o ruku, prostě něco mimořádného, jiní naopak hledali krásu v každodenních všednostech, ať už šlo o čištění zubů, první holení, nákup nebo třeba pastvu ovcí vysoko v horách. Právě z důmyslného kombinování a skládání diametrálně odlišných výjevů, kterých lidé z celého světa naposílali přes čtyři tisíce, se přitom rodí dojem jedinečnosti každého z nich; jen naprostý cynik nepocítí při pohledu na bohatství lidské existence pokoru a úctu k životu.
Z filmu Život v jednom dni: první vlna
Z filmu Život v jednom dni: první holení
Je přitom pozoruhodné, že jakkoli zní podobná slova pateticky, cesta, kterou se k nim dobereme, přes patos vůbec nevede. Jsou to spíš drobné impulzy, záblesky a mžiky, které v nás nenápadně živí znepokojení i úžas. Zjištění, kolik lidí na planetě ve stejné době prožívá něco, co je naplňuje, je až omračující. V podstatě tu lze omluvit o podobném efektu, jaký by mělo přistání UFO vedle našeho domu: tušili jsme, že na světě nejsme sami, ale tomuhle se říká důkaz.
Sláva skotské soudnosti
Měli bychom říct, že megalomanský projekt o všech barvách světa mohl klidně skončit uměleckým fiaskem - v lepším případě jako hezký videoklip o ničem, v horším naopak jako politicko-sociální propaganda.
Malérem zavání už jen přítomnost témat, jako jsou náboženství, válka v Afghánistánu či problémy třetího světa. Stačilo by, aby se jednomu z nich věnovalo jen o trochu víc prostoru než ostatním a z pestré mozaiky by se stal rázem pamflet. Nestane - i když by se dalo najít několik míst, kde k němu zbývá krůček.
Z filmu Život v jednom dni: létání v oblacích
Soudnost a cit pro míru se tvůrcům vyplatila nejen u politiky: vděčni za něj můžeme být také v emocionálně vypjatých momentech. Žena umírající na rakovinu, vyznání lásky či záběry z tragické Love Parade, při níž právě 24. července zemřely desítky lidí: to vše a mnohé další zpracovávají filmaři uměřeně a civilně. Kevin Macdonald navíc do dramaturgie a střihu vnáší hravou poťouchlost a skotskou přímočarost, jíž vyvažuje typickou ridleyovskou rozmáchlost (svatba dvou vtipkujících důchodců je nezapomenutelná).
Nikomu se nechce vstávat
Těžko vybrat okamžiky, které jsou takzvaně nejsilnější: silný je především dojem, který vzniká, když se opojný průlet denními zvyklostmi a rituály spojí s tepající hudbou Harryho Gregson-Williamse a Matthewa Herberta.
Ve snímku je navíc zachována jakási pseudochronologie: začíná půlnocí a půlnocí i končí, přičemž "děj" postupuje od opileckých návratů domů a uzívané vstávání (zajímavé, jak je ranní nechuť vylézt z postele nadnárodní) přes uspěchané cesty do práce a práci samou až po večeře a uléhání s těmi, které máme rádi.
Z filmu Život v jednom dni: objet svět
Z filmu Život v jednom dni: skok do neznáma
Do toho si tvůrci pomáhají tematickými celky (otázky - čeho se bojíte, co máte v kapse, co milujete) a v několika případech i chytlavými mikropříběhy.
Právě ty asi divákovu pozornost živí nejvíc: když už hrozí, že by ho pouhé hltání vjemů mohlo přestat bavit, objeví se "starý známý" aneb postava, kterou už jsme viděli. Peruánský chlapec, který v Limě čistí boty, žena, jež své blízké připravuje na fakt, že nejspíš zemře, a pak hlavně cyklista z Koreje ("jedno z které"), jenž už deset let brázdí svět na kole s jednoduchým cílem - ukázat, že hranice mezi národy a státy existují jenom na mapě.
Jejich příběhy fungují, protože se tváří nenápadně, i když nenápadné nejsou. "Takhle obrovské mouchy máme u nás doma, v Koreji," konstatuje nad hrnkem másaly korejský cyklista a oči se mu zamží dojetím. Absurdita výjevu nás dostane - slzy čekáme, ale ne v tak bizarní situaci, jako je pohled na topící se mouchu někde uprostřed Nepálu.
Šťastné bytosti
Odzbrojující jsou i slova, kterými reaguje na otázku strachu manžel umírající ženy: "Bál jsem se, že dostaneš rakovinu, a dostala jsi ji. Bál jsme se, že se ti rakovina vrátí, a vrátila se. Tak čeho bych se ještě mohl bát?" řekne prostě a nám dojde, že taková slova nemohl napsat žádný scenárista, ale jenom život. Jakkoli to zní jako fráze.
Z filmu Život v jednom dni: vstáváme neradi. Všichni.
Život v jednom dni prý není o životě. Kritici mluví o manipulativně poskládané koláži výjevů, které lidé pro kameru naaranžovali. Jenže může být vůbec život zachycený subjektivním okem (jakékoli) kamery autentický? A může být autentické to, co (opět subjektivně) vybere a pospojuje střihač ve střižně?
Otázkou proto není, jestli je Macdonaldův respektive Ridleyův film o životě, ale jestli je o něčem. A to je. O nás lidech. A mimochodem - není nad to zjistit, že jsme vlastně docela šťastné bytosti.
HODNOCENÍ iDNES.cz 80 %
