Ve funkci "předkapely" se představil už poněkolikáté pražskému publiku "otec britského blues" John Mayall se svými obnovenými Bluesbreakers, z nichž stojí za zvláštní zmínku kytarista Rocky Athas, který se alespoň místy celkem úspěšně snažil vyhýbat zažitým bluesovým klišé.
Středobody zhruba hodinového setu byly dvě na víc než deset minut natažené starší skladby, tradičně bluesová Chicago Line a California, jež prezentovala už pozapomenutý příjemně psychedelický odstín Mayallovy tvorby, který na minulých českých koncertech vesměs opomíjel. Příjemné bylo i "vytažení" Blues For The Lost Days v závěru vystoupení.
John Mayall v Kongresovém centru Praha, 12. července 2011
Mayall sám hrál svým typickým elektro-akustickým způsobem na harmoniku a především v doprovodech doplňoval bluesrockový sound kapely klávesami. Ze všech jeho rolí byla nejpozoruhodnější pěvecká, do které přes svých sedmasedmdesát let dokázal vložit velké množství energie.
Když po dvouskladebném entrée svého orchestru přišel na pódium B. B. King a spustil krásnou baladu I Need You So Bad, ještě se mohlo zdát, že příští minuty budou opravdovým bluesovým svátkem a že to sáhodlouhé představování kapely je prostě jen rozmarem starého pána.
Bohužel se ukázalo, že téměř žádnou z písní prostě B. B. King nezahraje vcelku a takzvaně normálně. Tedy bez vložených monologů, dialogů s muzikanty či publikem, případně mnohaminutových (a dlužno dodat, že rozporuplným výsledkem korunovaných) snah o rozezpívávání či roztleskávání.
B. B. King v Kongresovém centru Praha, 12. července 2011
Jestliže ke starším koncertům B. B. Kinga měli někteří fanoušci výhrady jako k příliš nablýskaným lasvegaským estrádám, v kontextu toho, co se odehrálo v Kongresovém centru 12. července, by měli vzít svá slova zpátky. Tentokrát už totiž bohužel nešlo ani o tak prvotřídně zvládnutou komerční show s flitry a cingrlátky, nýbrž její hodně slabý odvar. Jakkoli závěrečná cingrlátka ani tentokrát nechyběla.
B. B. King vlastně odehrál všehovšudy šest písní. Po jmenované úvodní následovala opět velmi "ukecaná" a nedohraná variace na Every Day I Have The Blues, dále jediná zahraná vcelku (a tedy aspirující právem na nejlepší okamžik koncertu) Blues Man a po ní v podstatě na několik částí rozdrobená "citace" hitu Rock Me, Baby.
Na úplné dno bohužel King klesl vzápětí, kdy vedle něj basista a druhý kytarista usedli na židle a jali se publikum bavit protivným kýčem You Are My Sunshine. Po návratu dechařů se opět aspoň trochu rozjela opravdová hudba a The Thrill Is Gone, nejznámější Kingův hit, trápení zakončilo.
B. B. King, Praha, Kongresové centrum, 12. července 2011
B. B. King během večera minimálně hrál na kytaru, ve chvílích, kdy zpíval, byl stále vynikající, s "hlasem jako dům". Jeho tradiční kapela sice úplně neměla svůj den a dechy vždy nezařezávaly tak, jak jsme zvyklí u amerických bandů, ale svého lídra podporovala, jak jen to šlo. Kamenem úrazu prostě byla Kingova potřeba "bavičství" – a to bohužel ve stylu, který z celé stavby koncertu udělal kůlničku na dříví.
Je poctivé na závěr přiznat, že publikum, jehož se v Kongresovém centru sešel úctyhodný počet, bylo ve své většině (lze-li tak soudit podle reakcí a závěrečných standing ovations) na rozdíl od autora recenze zřejmě spokojeno. Rádo podlehlo kouzlu faktu, že dýchá stejný vzduch s opravdovou legendou. Tu ostatně také nadále plně uznává i autor. Jen lituje, že konkrétně na tomhle koncertě byl. A ještě víc, že o něm musel psát.
Hodnocení iDNES.cz:
John Mayall: 70 %
B. B. King: 40 %
