Mluvíme-li ale o Beckovi v souvislosti se 60. lety, je třeba jedním dechem dodat, že v jeho případě rozhodně nejde o hudebníka ustrnulého v žánru takzvaného klasického rocku, který se za postuláty nastavené koncem "sixties" nedostal, nýbrž o osobnost stále tvůrčí, ba dokonce experimentující. Dnes možná víc než dřív.
Paralelně s Beckovým koncertem začínala ve většině pražských hudebních klubů takzvaná Klubová noc v rámci United Islands. Podle jejích pořadatelů bylo dost těžké obsadit její program – velká část kapelníků či manažerů si prý posteskla: "Moc rádi bychom si zahráli, ale budeme bez kytaristy. Už má lístek na Becka."
Možná v tom je také trochu důvod, proč návštěvnost koncertu nebyla tak velká, jak se dalo podle napjatého několikaměsíčního očekávání v zasvěcených kruzích očekávat. A proč pravděpodobně také trochu zklamala i samotné pořadatele, kteří pro propagaci koncertu udělali maximum (Beck skutečně dlouho před dnem D "strašil" z každého druhého nároží i ze stránek všech relevantních médií).
Muzikant pro muzikanty
Jeff Beck je totiž v první řadě "muzikant pro muzikanty". Jeho unikátního kytarového tónu, nadpozemské hráčské techniky i neobyčejné sólové invence si prostě musí přinejmenším vážit každý, kdo aspoň jednou vzal elektrickou kytaru do ruky. Takových lidí je samozřejmě hodně, ale na to, aby zaplnili sportovní halu asi ne dost.
Další věc, která jde při povrchním pohledu jaksi proti masové přijatelnosti Jeffa Becka, je sama podstata koncertu, který je v rozporu s "písničkovými" rockovými pravidly postaven prakticky výhradně na kytarových instrumentálkách. Jak ale řečeno, jde skutečně o pohled povrchní, protože jestli lze na někoho do důsledku napasovat klišé, že "jeho nástroj zpívá", je to právě Jeff Beck.
Jeho typický vyšťavený kytarový tón zejména ve volnějších skladbách doslova maluje melodické ornamenty, které si nejen lze představit zpívané, ale které také v mnoha případech původně pro zpěv byly napsány. V rámci celého koncertu také neomylně pracuje s dynamickou škálou od absolutního burácení po absolutní ztišení, čímž dodává jeho průběhu tah, napětí a vzrušivost.
Velkou roli v tom, jak doslova blahodárně Beckova hudba působí (bez ohledu na to, že v exponovaných pasážích a při přiblížení k pódiu, respektive k aparatuře jde o regulérní hardrockový "kravál"), hraje nepochybně jeho prstová technika pravé ruky, tedy rozeznívání strun bez u jiných kytaristů nepostradatelného trsátka. Stejně, jako se Beck "mazlí" se strunami, také tóny, které z nich – aťsi "přefiltrovány" řadou efektů – vycházejí, jakoby laskaly posluchačovy smysly.
Balady vyhrávají
Program Beckova koncertu byl očekávaně sestaven z velké části z převzatých skladeb, kterým ale kytarista dodal svou osobitou podobu. I tak výrazná a v základu oproti originálu vlastně vcelku "pietně" podaná píseň jako je Hendrixovo Little Wing (kterou zazpíval bubeník Narada Michael Warden) pod Beckovýma rukama a s jeho postupy v sóle dostává originální šmrnc.
Stejně tak když se Beck pustí do blues, které je v jádru jeho hudby samozřejmě ukryto prakticky nepřetržitě, nejde o nějaké tuctové, i když třeba mistrovsky odehrané "dvanáctkaření", nýbrž o originální přístup k celé tradiční výstavbě bluesového doprovodu i sóla. To jsme slyšeli v klasickém standardu Rollin' And Tumblin', který zpívala basistka Rhonda Smithová.
Skutečně dojemné okamžiky nastávají, když si Beck začne pohrávat s motivy velmi volnými, baladickými, ať je to Pucciniho "operní hitovka" Nessun Dorma nebo Mayfieldův slavný soulový song People Get Ready. Při všem obdivu k tvrdým skladbám typu Hammerhead jsou právě balady tím nejsilnějším z Beckova koncertu. I přesto, že některé klávesové rejstříky Jasona Rebella právě v nich balancují na hraně vkusu.
Je nesporné, že takových koncertů jako byl ten Beckův Praha moc neviděla. I když nešlo o "masovku" (a prostředí velké Lucerny by mu možná svědčilo víc; je ovšem otázka, zda by ji šlo ozvučit tak dobře jako Tesla Arénu), bude se na něj ještě dlouho vzpomínat. Ve svém žánru totiž nastavil laťku. Bude těžké ji přeskakovat. Skoro by se chtělo říct, že to zvládne – třeba za pár let – zase jedině Jeff Beck sám.
Jeff Beck
předkapela NEeMA
Praha, Tesla Aréna, 23. června 2011
pořádala agentura Liver Music
Hodnocení iDNES.cz: 100 %
