RECENZE: Von Trierův film Melancholia Hitlera k propagaci nepotřebuje

Založit film o konci světa na dialozích a symbolických obrazech, to může napadnout jen naprostého šílence, provokatéra či filozofa. Lars von Trier je všechno dohromady, a tak takový film natočil. Jmenuje se Melancholia a je kupodivu působivější než všechny Armageddony a Drtivé dopady dohromady.

Lars von Trier

Škoda oné nesmyslné hitlerovské provokace, kterou von Trier šokoval svět a hlavně filmový festival v Cannes. Nespornou virtuozitu jeho posledního opusu to totiž zastiňuje, ať chceme, nebo ne. Přitom právě Melancholie je jedním z nejvyrovnanějších snímků, jaké kdy otec hnutí Dogma 95 natočil.

Žádný primární útok na nejnižší pudy, žádná překombinovaná stavba a a priori nedešifrovatelné metafory. Žádné úchylky, žádný hnus, žádný prvoplánový tlak na diváka: nic z toho se nekoná. Melancholia pracuje výhradně s tématem lidských běsů a pak samozřejmě s motivem zániku světa.

Melancholia

70 %

Dán./Švéd./Fr./N, 2011, 130 min.

režie: Lars von Trier,

hrají: Kirsten Dunstová, Charlotte Gainsbourgová, Kiefer Sutherland

Kinobox: 73 %

IMDb: 7.1

Kdo von Triera zná, nebude překvapený. Rámování němými statickými záběry s minimalistickým vnitřním pohybem a kompozicí inspirovanou slavnými malířskými plátny trvá "jen" necelých deset minut, ale uspokojí všechny, kdo milují "méně čitelného" von Triera. U následující Části 1 zase pookřejí vyznavači rané éry Dogmatu a v Části 2 se chytnou i ti, kdo touží prostě jenom hloubat.

Dvě sestry, dvě části

Melancholia nepřináší nic novátorského či převratného, nelze jí však upřít nezvyklou emocionální sílu. A to přesto (či právě proto), že minimálně vnější děj je v podstatě velmi prostý.

První část nazvaná po Justině, postavě ztvárněné Kirsten Dunstovou, nás bere na svatební hostinu, která rozvíjí oblíbený von trierovský motiv společenské hry. Přetvářka, rodinná traumata, intriky a povrchnost společenských rituálů: klasické motivy "dogmatiků" nechybí ani tady.

Na začátku je Justina zářící mladá nevěsta, marcipánová panenka ze svatebního dortu. Na svého oddaného chotě hledí láskyplně a urputně všem opakuje, že je šťastná. Jelikož však sledujeme dílo "zlobivého Dána", nikoli tradiční hollywoodskou romantiku, tak nějak vytušíme, že to s tím štěstím ve skutečnosti žádná velká sláva nebude.

Zatímco se hosté baví, nevěsta se čím dál tím víc ztrácí v sobě i ve své nařasené róbě. Ve chvíli, kdy má se ženichem nakrájet dort, leží róba opuštěná vedle vany a nevěsta ve vodě. Mimochodem tamtéž skončí také její matka, rozkošně sarkastická Charlotte Ramplingová, která celou tu vdávací maškarádu zdárně bojkotuje ("Nebyla jsem u toho, když se moje dcera poprvé vykadila, tak nemusím být ani u toho, jak krájí dort.")

Napětí roste, Justininy "šťastné" rysy tuhnou, ale dokud se někdo (kdokoli) stará o plnění svatebních tradic, jsou všichni spokojeni. Co na tom, že kyticí nevěsty musí házet Justinina sestra Claire: dav jásá, povinnosti bylo učiněno za dost.

Asi netřeba zdůrazňovat, že tihle novomanželé spolu nebudou žít šťastně až do smrti. Vlastně spolu nebudou žít vůbec a my se jen můžeme dohadovat, zda to vzdají proto, že se bojí hrozby z vesmíru (planeta Melancholia má namířeno přímo na matičku Zemi), sami sebe, respektive svojí budoucnosti a nebo Justininy duševní choroby (patrně deprese).

Jamky a klišé

Společenská fraška vyvrcholí na golfovém hřišti, mezi osmnácti, respektive devatenácti (jedna z von Trierových formálních hříček) jamkami a lampiony štěstí. Výtvarně podmanivé výjevy upomínající na motivy z velkolepé ouvertury sice občas narazí na zcela nepodmanivá klišé (Justinin nadřízený alias učebnicové zosobnění nenasytné konzumní společnosti v podání Stellana Skaarsgarda), i tak ale vítězí magická atmosféra. "Divná" hvězda září do tmy a znepokojivé podloží příběhu je čím dál hmatatelnější.

Jestliže první část udržela napětí a občas dokonce i pobavila (ano, von Trier umí být i vtipný), ta druhá už trochu skřípe.

Opět se v ní vracíme do vznešené usedlosti uprostřed přírody, opět potkáváme Justinu, Claire a její rodinu. Tématem už však nejsou oni sami, nýbrž apokalypsa: nevyřčená hrozba dostává tvar, datum i jméno a postavy se začínají konkrétně bát.

Zjišťujeme, že z Justiny je po svatbě apatická troska, která sotva dojde ke dveřím a rozpláče ji sekaná na talíři. Claire, která o ni pečuje, se zase bojí smrti a přestože jí manžel (Kiefer Sutherland) uklidňuje, možnost střetu s planetou Melancholií se pro ni stává noční můrou. Postupně si však sestry vyměňují role, a tak zatímco Justině dodává vědomí nezvratného konce klid, z vyrovnané Claire se stává hysterické vřískající dítě.

Ohromující zkáza

Nutno říct, že v melancholickém čekání na zánik světa není ani zrnko klasického napětí: na to je von Trierův přístup až moc filozofický, obzvláště pak ve zmíněné druhé části. Zatímco u běžných thrillerů toužíme, aby v nich čas běžel pomaleji a hrdinové měli víc času na záchranu, tady si občas rouhavě přejeme opak – už aby ten konec nastal, říkáme si.

V momentě, kdy doopravdy přijde, ovšem zůstáváme v němém úžasu. Je magický a majestátní a v kombinaci s hudbou z Wagnerova Tristana a Isoldy nás okamžitě zbaví cynismu.

Pravda, i v případě Melancholie víc než kde jinde platí, že by byl výsledek poloviční, kdyby nebylo ohromujících hereckých výkonů. Vévodí jim na festivalu v Cannes oceněná Kirsten Dunstová, která skrze téměř nepostřehnutelné záchvěvy ve tváři dokáže během vteřiny změnit výraz a s ní i naše rozpoložení (a navíc má nepřehlédnutelný dekolt, jímž je fascinován nejen von Trier).

Herečky Dunstová (vlevo) a Gainsbourgová na festivalu v Cannes

Přerod ze šťastné nevěsty v tělo bez života je v jejím podání dokonalý. Pocit nemohoucnosti, který Dunstová tak bravurně přenáší na diváka, je až bolestivě fyzický a pokud bylo záměrem režiséra ukázat, jak mučivá a devastující může být deprese, jíž sám trpí, uspěl na jedničku. Dunstové pak zdárně sekundují Charlotte Gainsbourgová a Kiefer Sutherland, na výkon americké herečky však při vší úctě nemají.

Kvalitně zkažený den

Von Trier opět natočil film, který nelze nikam zařadit a s ničím srovnávat. Těžko uchopitelný komplex metafor, úvah, odkazů, ale také chytáků a podprahových vjemů přesně odpovídá složitému vnitřnímu životu režiséra, který v jednu chvíli říká, že se cítí být Židem a vzápětí pochlebuje Hitlerovi.

Rozlišit, co je provokace, co genialita a co von Trierovy běsy, lze jen velmi těžko, v hodnocení se tak můžeme chytat pouze subjektivních pocitů typu "koukal jsem se z nudy na hodinky" nebo "mrazilo mě". Zvláštní pocit, který si z Melancholie odneseme, je však zcela nezpochybnitelný a natolik nezvyklý a intenzivní, že von Triera nemůžeme nepochválit. I když se nám postaral o melancholicky bezútěšný den.