Sbírka Nikam, v níž se poetika mistra absurdní hravosti i snové přesnosti pokleslého naturalismu míchá v jakýsi shluk všech možných autorských žánrových postupů, totiž vyvolává především rozpaky a neklid. Rozpaky nad vnější neuspořádaností knihy; neklid nad časovým rozpětím zastoupených textů, v němž se o to intenzivněji snáší jakýsi koncentrovaný životní smutek a zmar. A toho kolovrátkově zaznamenaného smutku a zmaru zde přibylo až k samotné hranici únosnosti. Jako by další básníkovou sbírkou už mělo být přece jen snesitelnější mlčení.
Ivan Wernisch
Touha, touha, touha… a nic!
Sbírka je rozdělená do sedmi kapitol. Mezi mnohými básněmi-vzpomínkami, které – při veškeré úctě k wernischovsky rafinované prostotě stylu - působí spíše jako kolorované deníkové vzpomínky, jsou ve sbírce i tři epické, a zároveň epiku popírající mikrohry. I tohle už od Wernische známe.
O knizeIvan Wernisch: Nikam Druhé město, Brno 2010, 164 stran, doporučená cena 199 korun.  Obálka knihy Ivana Wernische Nikam |
Nejdelší a nejpůsobivější skeč nese název Anděla. Jde o třicetistránkový, do minimalismu osekaný, do dialogů rozepsaný bizarní fragment příběhu, v němž se na tři způsoby setkávají starý Josef, mladší Fesoj a bezdomovec Sofej se svou milkou Andělou. Údiv tahle mikrohra vyvolá dramatickou bezradností k pohledání, loutkovitostí k pláči a nad tím vším hloubkou bezvýchodně skeptického životního postoje. Josef, Fesoj, Sofej – tři muži v jednom. Touha po moči na hlavě, touha po sexu, touha po slastném nebytí a k tomu ta všepožírající mrtvolná nuda... Jako by v Anděle slovy básníka sebenenávistně o životě promlouval snad sám „prokletý“, sebevraždu vykonavší rakouský filozof Otto Weininger (1880-1903), autor spisu Pohlaví a charakter, nadto skřížený s groteskním viděním ruského literáta Daniila Charmse. Místy třeskutě vtipný text tak připomíná ze všeho nejvíc krvavý pouťový komiks, za nímž se ovšem vznáší přízračné drama nicoty.
Komplikovaná cesta
I obecně lze o celé knize Nikam říci, že básníkův přiznaný a vlastně jakýmkoliv humorem už ani nezpochybnitelný sentiment po starém a vášnivá beznaděj ze všeho nového, ona pocuchanost nervů a lpění na hravosti nebytí, jsou možná tím, co sbírku Nikam oproti předchozím Wernischovým knihám radikalizuje a znesnadňuje její přijetí. Přesněji: zmatňuje její předpokládané, byť třebas hravě nihilistické vyznění a činí ji vlastně nepříjemnou, komplikovanou i sentimentálně mnohomluvnou.
Ivan Wernisch
Otázkou je, zda je to další básníkova schválnost, či zda rozkolísanost v kvalitě jednotlivých veršů, kapitol a skečí je nutným výsledkem riskantního zkoumání neprozkoumaných možností vlastního psaní. Ta druhá možnost se mi jeví, při přiznané náklonnosti, kterou k textům Ivana Wernische chovám, přijatelnější. Ačkoliv popírá básníka s maskou mystifikátora, kašpárka, a hřmotně melancholického hospodského baviče. Je to kniha ve Wernischově psaní jaksi pochopitelná, možná i nejradikálnější a proto čímsi nutná. I přes zmíněné pochybnosti, že některé verše a texty nemusely být do knihy vloženy. Jenže pak by ta cesta básní a textů sbírky třebas vedla někam, a tím by byl popřen její smysl a důvod. Takže ano. Tahle do jisté míry bilanční sbírka je něčím snad dokonce přerodová a ve Wernischově díle významná. Nebo aspoň okrajově podstatná.
Ještě zbývá objasnit titul recenze: „Průsvitné uši“ jsou vyňaty z textu nazvaného Z letmé četby: „Pomačkaný cylindr stojí na průsvitných uších“. Mohu, myslím, s jistotou napsat, že uši básníka jsou skutečně čím dál průsvitnější, už proto, že slyší i sentimentální běsy uplynulého času, o kterém je někdy bezpochyby moudřejší pomlčet.
