Je to trochu paradoxní, ale za své dvě prestižní ceny americké hudební akademie vlastně šedesátiletá jazzmanka vděčí jiným zpěvačkám, které bere jako své vzory.
První získala už před dvanácti lety za album věnované Elle Fitzgeraldové, letos úspěch zopakovala s poctou jiné divě amerického jazzu Billie Holiday. Tu si zahrála už v 80. letech v ceněném pařížském muzikálu.
Co pro vás jako jazzmanku znamená dostat Grammy?
Už jenom nominace je ohromná pocta. Moc si toho vážím. Jak s deskou věnovanou Elle Fitzgeraldové, tak teď s Billie Holiday se snažím udržovat jistou hudební tradici. Abych řekla pravdu, měla jsem radost jako dvanáctiletá holka. Byla jsem na předávání našich kategorií odpoledne s dcerou a synem. Pak jsme šli domů, cestou koupili čínu a koukali se na ceremoniál v televizi a snažili se tvářit, jako by se nic nestalo. Ale vážně jsem byla šťastná.
Čtěte recenzi Jaká je deska, za níž Dee Dee Bridgewaterová získala Grammy a kterou představí v Praze. |
Vzpomenete si na první setkání s hudbou těch dvou zpěvaček?
Neblázněte, je mi šedesát, určitě si nevzpomenu, kdy jsem je slyšela poprvé. Třeba Ella Fitzgeraldová byla vždycky součástí mého života, její písničky zněly všude, kam jsem šla. Od výtahu po noční klub. Stejně jako Billie Holiday je nedílnou součástí americké kultury. Na hudbě Elly jsem se v mládí učila improvizovat a používat hlas, Billie jsem přišla na chuť až později, po svatbě s prvním mužem. Její zpěv se mi líbil, ale opravdu jsem jí propadla, až když jsem si přečetla knížku o jejím životě. Myslím, že až poté, kdy jsem pochopila, jaká to byla silná žena, jsem začala její hudbě víc rozumět.
Ale muzika, kterou byste si sama pustila, když jste dospívala, to evidentně nebyla...
To ne, nevybavuji si, že bych sama od sebe poslouchala nějaká jejich alba. V mládí mě mnohem víc zajímala populární hudba a r’n’b. Důvod, proč jsem natočila desku o Eleanoře Faganové, jak zní pravé jméno Billie Holiday, je její úžasná osobnost. Ona byla ve svých názorech až militantní, byla prototypem silné ženy, která neměla jednoduchý život, a přesto se dokázala jako černoška prosadit ve třicátých a čtyřicátých letech i v očích bílého amerického publika.
Dočetl jsem se, že jste na jedno ze svých prvních turné vyjela na konci 60. let do Sovětského svazu. Jaký to byl pro vás zážitek?
Musím říct, že úžasný, co se týče vystoupení. Ale bylo to trochu jako oboustranný meč. Viděla jsem, jak tam lidi najednou kamsi odvlekli z ulice nebo obchodu, a podobné scény. Nevím, čím to je, ale musím říct, že jsem přesto propadla kouzlu ruské nátury. Jejich vřelost je ohromující a dodneška v Rusku moc ráda vystupuji.
V osmdesátých letech jste potom několik let strávila v Paříži. Proč právě tam?
Sama sebe totiž beru rovnocenně jako zpěvačku i herečku. V té době jsem chtěla dělat divadlo. A dostala jsem nabídku hrát Billie Holiday v pařížském muzikálu. Moc jsem neváhala a kývla na to. Pak se navíc objevil v mém životě jeden muž, a tak jsem neměla žádný důvod z Paříže odjíždět. Namísto toho jsem si z Francie začala budovat svou evropskou kariéru. Ráda na to období vzpomínám. Do Spojených států jsem se pak vracela vlastně až kvůli svým rodičům, protože jsem se o ně musela postarat. A pak jsem se rozhodla tu zůstat natrvalo.
Tým, který natáčel poslední album Dee Dee Bridgewater (zleva Christian McBride, James Carter, Lewis Nash, Dee Dee Bridgewater, Edsel Gomez)
Dá se říct, kde se mají jazzoví muzikanti dneska nejlépe?
To nevím, to je individuální. Můžu mluvit jenom za sebe a z mého pohledu je to určitě Evropa. Lidé jsou tam mnohem víc otevření a přístupní různým věcem. Řekla bych, že mnohem víc než v domovině, kde jazz vznikl. Ale každý to opravdu může mít jinak.
Máte už po Billie Holiday v hlavě další projekt?
Mám spoustu nápadů, ale nerada o nich mluvím, dokud nesedím ve studiu, protože se můžou ještě změnit. Chtěla bych se třeba vypravit do Memphisu, svého rodného města, pochopit svoje kořeny a natočit bluesovou desku s muzikanty, které tam potkám. Taky se chystám poprvé sama produkovat album někomu jinému. Narazila jsem na jednoho nadaného trumpetistu a na práci s ním se hodně těším, protože to pro mě bude další krok v kariéře a vyzkouším si zase něco nového. Také mám rozpracovaný projekt společného alba s jedním operním zpěvákem. A kromě toho ještě turné. Jak vidíte, jsem všude a rozhodně se nenudím.
