O takových deskách se píše snad úplně nejhůř. Kdyby se měl člověk zachovat jako nesmlouvavý tvrdý recenzent, neodpouštějící jakékoli přiznané vlivy, nepůvodnost a nedostatek progresivity, měl by na adresu Beady Eye poznamenat pár cynických bonmotů, pak otevřít okno a s plavným rozmachem je vyhodit na smetiště dějin. Málokdo by ho mohl nařknout z nespravedlnosti.
Jenže! Kdyby člověk takzvaně "šel jen po progresu", zbytečně by se ošidil o spousty dobré hudby – a to zdaleka není řeč jen o evidentních kopiích. Každý prostě není povahou hledač a přitom klidně může být talentovaný muzikant. Takových příkladů bychom našli v historii i současnosti stovky.
Nejrůznější retro-vlny přicházejí už od začátku 90. let. To, že si fanoušci mnoha takzvaných nových trendů většinou neuvědomují, že poslouchají totální retro, vydestilované ze zvuku tří čtyř starších kapel, není vlastně jejich chyba – nejsou povinni znát hudbu svých rodičů. Navíc spousta zprvu vyložených retro kapel přichází se zajímavými inovacemi nebo aspoň dobrými písničkami. A to není málo.
Tenhle obsáhlý úvod jen připravuje půdu pro to, aby mohlo být řečeno: debutové album Beady Eye jasně dokládá, že Liam Gallagher se do těch svých Beatles zřejmě zbláznil totálně, zcela a definitivně. Podobně to samozřejmě má i jeho bratr a celá ta partička kolem Oasis. Ale Liam, který by v nevyhlášených závodech "Jak nejlépe imitovat Johna Lennona" vítězil na celé čáře už dvě desetiletí, je zjevně nejumanutější.
Ano, deska Different Gear, Still Speeding je, jak pěkně česky u nás říkáme, totální pajc. Ale právě v té "totálnosti" a dokonalosti, absolutní dotaženosti, je vlastně strašně kouzelný. Objektivně bychom měli ocenit hlavně těch pár písniček, které se modelu a la Beatles aspoň trochu vymykají, třeba docela tvrdé bigbíty Four Letter Word (mimochodem asi nejlepší pecka alba) či Standing On The Edge Of The Noise. Na hlavu postaveno ale právě ony tu revivalovou atmosféru nejvíc narušují.
Jinak tady ale máme písničky jako vypadlé z Rubber Soul či Revolveru (Millionaire s pseudoindickým oparem), z Bílého dvojalba (Kill For A Dream) nebo z Lennonovy sólové dráhy (Každá recenze poukazuje na to, že The Roller je skoro až bezostyšná kopie Instant Karma. Ano, je.). Případně z nějaké té lennonovské "expedice R' n' R" (Beatles And Stones, Bring The Light).
A když už bychom si úplně stoprocentně nezařadili celou písničku k některému období Beatles, je tu aspoň dominantní prvek, který nás správně nasměruje: barva zvuku sólové kytary (Three Ring Circus), navlas stejně naechovaný vokál (The Morning Son) nebo typicky "georgemartinovský" mix širokého aranžmá a psychedelického výrazu (Wigwam).
Všechno to ještě dotváří série fotografií, která album vyprovází do světa, stejně jako obal alba. Je to prostě po všech stránkách dotažené dílo. Beady Eye se nesnaží přesvědčit, že přicházejí s něčím novým (na rozdíl od tradičních proslovů o tom, že jsou nejlepší na světě, ale na to už jsme od Oasis dávno zvyklí). Tím pádem se lze protentokrát vykašlat na progres a bez uzardění si hru na "Léto lásky" zahrát s nimi.
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
