Kdo byla ta Ona s velkým O, o které mluvil ve svých čtyřiaosmdesáti letech jako o své bohyni? Kdo byla žena, co opětovala spisovatelovu lásku a učinila ho tak šťastným, že si nepřipouštěl ani zlou nemoc?
Modlitba za Arnošta LustigaV synagoze zazněly i anekdoty |
Odpověď je na obálkách Lustigových knih. Zasněná dívka, která se dívá z titulních stránek všech jeho posledních vydaných románů, se jmenuje Markéta Mališová. Mnoho let spolu objížděli svět s přednáškami o literatuře. Tvořili nerozlučnou dvojici: mezinárodně uznávaný literát a ředitelka Centra Franze Kafky.
Na chlapy volal Arnošt Lustig ty bejku, ženám říkal miláčku. Jak oslovoval vás?
"Neříkej mi miláčku, když tak říkáš všem ženám kolem sebe," povídala jsem mu jednou. A on na to: "To vůbec nic neznamená, protože tobě říkám miláčku úplně jinak." Říkal mi bohyně, mé nádherné zoufalství, slavnosti života... a jak je se mnou šťastný a vůbec neví, čím si mě zasloužil. "Všechno mi vychází," opakoval mi i v době, kdy se léčil. "Mám se nádherně, mám vše, co potřebuju. Pro mě jsi jen ty a psaní. Jinak můj mozek vše vytěsňuje. Až na tu nemoc..." Ale to dodával jen tak mimochodem.
Pamatuji si, jak v červnu 2006 přišel na literární seminář do Divadla Dobeška s tím, že ho bolí zub. Za týden třídě svěřil, že to není zub, ale že má "raka".
Lékaři mu diagnostikovali agresivní lymfom a předpovídali několik měsíců života. Všichni z toho byli zděšení, ale on to vůbec nevnímal. Vůbec si nepřipouštěl, že by se neměl uzdravit. Chodila jsem s ním na vyšetření. Všude mě vodil jako svou hračku. Chtěl mě mít s sebou i v ordinaci a doktorům, kteří mě posílali do čekárny, říkal: "Já tu musím být s Markétou." Bral nemoc, jako by neexistovala. Nerozuměl prognózám, o kterých před ním mluvil doktor. Jeho reakce byla: "Hmmm... to vydržím, tak kam půjdeme na oběd?" Prostě na rakovinu nemyslel. Co ho čeká, neřešil. Pro něj smrt znamená – rychle. Vypařit se. Jsem-nejsem. Střelit, spálit... Jako v koncentráku.
Byla aspoň naděje, že se uzdraví?
Není velké procento lidí, kteří lymfom přežijí, ale naděje existuje, pokud se bujení podaří na začátku zlikvidovat. Jenže se to nepodařilo. Vždy kousek zasažených buněk zůstal. Lymfom je stejně jako leukemie choroba krve. Léčí se chemoterapií a ozařováním. Jenže léčba ničí nejen nádorové buňky, ale i tělo. Vždycky se nějaký čas z chemoterapie dostával, zatímco lékaři hlídali, kdy zase nemocné buňky narostou a kde se lymfom objeví. Arnošt si však pokaždé myslel, že už je vyléčený. Pořád se smál a byl rád, že je zdravý. Pro mě to byla hrůza, protože jsem věděla, že už tu brzo nebude. A tak jsem chtěla, aby byl šťastný. Rozhodla jsem se mu vydávat knížky, aby žil, jako že se nic neděje, že všechno může, že se všechno dá. A takhle to bylo celých těch pět let.
Arnošt Lustig a Markéta Mališová
Vraťme se k vám dvěma. Proč jsou vaše fotografie na jeho knížkách?
Když s tím poprvé přišel, strašně jsem se styděla, ale nenechal si to vymluvit. Dokonce si umanul, že bude dávat můj portrét postupně na všechny své knížky. Odporovala jsem, že mi to připadá hloupé až nemravné, zvlášť když jsme začali vydávat jeho romány v našem vydavatelství. Jenže on řekl: "To nechceš ty, to chci já!" Pro vydání románu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou chtěl můj malovaný portrét a požádal o něj mého muže. Byli blízcí přátelé. Od té doby jsou na Arnoštových knížkách reprodukce obrazů – všechno malby mého manžela Josefa Hnízdila.
Jaké je vaše manželství?
Arnošt věděl, že mám svého muže Josefa ráda a nikdy bych ho nechtěla ztratit. I on měl svou rodinu a na svou ženu Věru hrozně hezky myslel. Byla dlouho nemocná. Arnošt za ní denně chodil do soukromého sanatoria a později na Hagibor, kde jí zajistil nejlepší lékařskou péči. V tom byl velmi odpovědný. Když předloni Věra zemřela, přišel k nám a říkal: "Já nevím, co mám dělat? Kam budu chodit? Tak když vy jste mi tu zůstali, budu chodit k vám. A opravdu denně, když neměl jiný program a nebyl v nemocnici, přišel do Centra Franze Kafky a šli jsme na oběd nebo na kafe. Jezdil i k nám domů. Strávil u nás Vánoce. Josef byl chápající, protože věděl, jak na tom je. Nikdy mi nic nevyčítal. Měl ho rád. A Arnošt se nikdy nechoval tak, aby zapříčinil rozpad našeho vztahu. Když jsme s Arnoštem jeli do světa na konference, vždycky jsme Josefa zvali, aby jel s námi. Pro něj to však byla ztráta času. Chtěl malovat. Ale byli jsme společně ve Vídni a v Mnichově.
Arnošt Lustig s nemocí bojoval pět let.
Jak to vypadalo?
Jako když jedou manželé na výlet se svým kamarádem. Manžel je můj manžel. Jsou tři muži v mém životě, kteří mi byli nejbližší – táta, můj muž Josef a Arnošt. A ti všichni se o mě vždycky tak trochu prali. Arnošt prostě věděl, že Josef je dobrý člověk. To se dá těžko vysvětlit, nechci nikoho ničím ranit. Ale myslím, že když člověk má smysl života, dělá něco hodně rád a naplňuje ho to, je shovívavější k ostatnímu. A tak jako byl Arnošt bytostný spisovatel, je Josef malíř, který si v tom, co namaluje, naprosto věří.
V čem byli odlišní?
Arnošt je extrovertní otevřený živel. Cítil se jako ryba ve vodě, když měl kolem sebe sto lidí a z toho třicet ženských s velkým výstřihem či s rozepnutými halenkami. Josef musí ve společnosti chvíli být, než se rozkouká. Žádné: "Ahoj bejku, jak se máš?" Nevrhne se na každou holku, aby ji plácnul přes zadek a řekl: "Ukaž, ty máš hezká prsa, jsi pěkně stavěná." To Josef takhle ne. Má to rád, ale v soukromí...
Opravdu vám nikdy nic nevyčítal?
Byl nešťastný z toho, jak je Arnošt nemocný. A když umřel, Josef to prožívá všechno se mnou. Je mi absolutní oporou. Říkala jsem mu, že Arnošt bude pohřbený podle židovské tradice. Tělo je zabalené do rubáše a uložené do dřevěné nehoblované rakve. Napadlo mě, že mu bude v mrazech zima. Mně by se líbilo, kdyby měl na sobě oblek, co si nechal ušít v Šanghaji. Vzal by si krásnou bleděmodrou košili, co mu za noc ušili a donesli až do hotelu, než jsme odletěli. Do manžet by si dal granátové knoflíčky od své kamarádky Květy Fialové. Pak bych mu natáhla teplé podkolenky, které nosil na besedách, aby mu nebylo chladno. Ještě by dostal vyleštěné černé anglické lakovky s přezkou a růžovobleděmodrý šátek od Hermese. Tak by tam ležel. Říkala jsem to Josefovi, který seděl proti mně. "Já bych mu do rakve ještě přidal něco, co měl rád," začal laskavě a mě napadla třeba pečená kachnička. A Josef dokončil: "Dal bych mu tam tebe, abyste spolu mohli ležet." To je krásný černý humor, který má. Abychom byli spolu, když jsme se měli tak rádi.
Byl Arnošt velký volnomyšlenkář?
I pro něj byla rodina nesmírně důležitá. Měl svůj svět. Vyprávěl mi tisíce historek z dětství o svých rodičích, které miloval. Líčil mi, jak jeho tatínek utratil v životě víc, než měl, zatímco maminku to zlobilo a pořád šetřila. "Já jsem ale šťastnej, že táta takhle žil," říkal. "Protože pak šel do plynu, takže si život předtím aspoň trochu užil." A to byla jeho filozofie. Tím, že prožil koncentrák, kde byli lidé zbaveni úplně všeho, rád si po zbytek života dopřával to nejlepší, co si dopřát mohl. Kupoval si hezké oblečení. Potrpěl si na hodně jídla. Jeho jídelníček představoval pořádný biftek, propečená kůrčička na vepřovém, měl rád zelí s výpečky, jahodové knedlíky a chleba s tlustou vrstvou šunky. To byl také následek koncentráku. Třeba v naší oblíbené kavárně Barock objednal tolik jídla, že jsme ho ani nemohli sníst. Když jsem ho napomínala, že je to zbytečná škoda, vysvětloval mi: "Víš, miláčku, co je výhoda – že není válka. Takže my to vůbec nemusíme sníst, když nechceme!"
Arnošt Lustig a Dana Emingerová, autorka rozhovoru s Markétou Mališovou. Emingerová chystá o Lustigovi knihu.
Taky moc rád pil pivo.
A vždycky ledové a nedal si říct, ani když měl zánět průdušek. Jak měl oslabenou imunitu, pořád kašlal... A teď ten zánět zapíjel studeným pivem. Volala jsem doktorům do vinohradské nemocnice, jestli by mu to nemohli zakázat. A oni mi řekli, že když má chuť na studené pivo, ať ho má. Pochopila jsem, že mi říkají – už tu asi dlouho nebude, tak ať si dá cokoliv, co mu udělá dobře. To byla jejich filozofie. Žádné: máš být v nemocnici a tady budeš umírat! Proč? Proto mu nebránili ani v cestách. Umožnili mu plnohodnotný život do poslední chvíle.
Cestovali jste opravdu hodně. Jen vloni jste byli v Argentině, v Šanghaji, na Kypru, odkud se vrátil už zdravotně hodně zničený...
Nikdo mi nebude věřit, že to tak Arnošt chtěl. Na cesty se vždycky strašně těšil. To nebyla žádná moje chiméra, tahat ho po světě. To bylo obráceně. On tahal mě. Já jsem jen potajmu trnula, aby se mu něco nestalo, aby mi někde ve svém věku s touhle léčbou a se slabým srdcem neumřel. Ale on mě neustále uklidňoval: "Nedělej si starosti, já se mám rád, já bych si neublížil." Prostě když si něco naplánoval, tak to bylo. Cesta, beseda, seminář... I když ležel po těžké léčbě, nikdy nepřipustil žádné "kdybych náhodou nemohl". Tahle on vůbec neuvažoval. A tak jsem hrála jeho hru. Ale na žádnou cestu jsme nejeli bez konzultací s primářem Kozákem. V Šanghaji jsme se ještě procházeli po ulicích. On miloval nakukovat do krámků, kde voní jídla. Nechal si tam ušít nový oblek i košili a mně modrý kostým. Fazonu sám vybral. Ale pak už jsme jezdili jenom autem. Ráno z hotelu na přednášku v Expu. Vydržel dvě hodiny a pak si pospíchal zase lehnout. Už hodně šetřil síly. Intervaly mezi ataky nemoci se postupně zkracovaly, že už se nestačil po chemoterapiích vůbec zotavit.
Miláčku, počítám každou vteřinu, kdy přijdeš. Víš, je to v prdeli," vzpomíná šéfka Centra Franze Kafky Markéta Mališová na Lustigova poslední slova.
Po podzimní chemoterapii mi jednou do telefonu říkal: Danuško, je mi krásně, sedím u moře a dívám se směrem k Izraeli... Myslela jsem, že mluví z cesty.
Na začátku října jsme se sešli s naším kamarádem Milanem Šimonovským v hotelu Union a on nám vyprávěl, že pojede na Kypr. Jen tak mimochodem poznamenal, jestli nechceme s ním. Arnošt se toho hned chytil: "Jasně, bejku, zařiď letenky." Pak šel na chemoterapii, která ho totálně zmohla. Ale chtěl jet. Dva dny před odjezdem ho sestřičky našly ve tři hodiny ráno, jak pochoduje po chodbě nemocnice: "Co to děláte, pane Lustigu, proč tady uprostřed noci takhle chodíte?" A on jim vysvětlil, že letí pozítří na Kypr a trénuje, aby došel od taxíku do letadla. Přede mnou pak hrál hrdinu, který všechno zvládá. Takže jak jsi mu volala, opravdu ležel pod palmou na lehátku a díval se na lodě, které plují do Izraele. A tak vznikla fáma, že jsme v Izraeli. Ovšem tehdy na Kypru už jsem poznala, že lymfom začal vítězit, nabírat na rychlosti. Bylo strašné vidět před očima chřadnout člověka, kterého jsem měla tak ráda. Pak jsem za ním jednoho dne přišla, to už mu bylo hodně zle. "Miláčku," říkal, "počítám každou vteřinu, kdy přijdeš. Víš, je to v prdeli." A třikrát to zopakoval. To byl čtvrtek. Týden nato v sobotu umřel.
Jak jste se rozloučili?
Střídali jsme se u něj s jeho dětmi Pepim a Evou, kteří přijeli ze zahraničí. V posledních týdnech jsem vždycky ráno jela do nemocnice, pak na tři hodiny do práce a znovu do nemocnice. Komunikoval už málo, jenom stiskem ruky, hodně spal. V pátek se dopoledne probral, otevřel oči a díval se na mě. Jinak než jindy. Připadalo mi, jako by jeho oči říkaly: "Tak už běž. Jdi domů nebo si běž něco hezkého koupit nebo něco dělej, ale nekoukej na mě. Nechci, abys mě viděla takhle umírat. Chci, aby sis mě pamatovala jako pěknýho chlapa."
