Předcházející Hudební glosář najdete zde
Václav Klaus vydal v pondělí v Právu tak neuvěřitelný článek na podporu bývalého(?) extremisty Ladislava Bátory (více zde), že to snad ani nemá cenu komentovat. Tohle je navíc hudební glosář a nikoli věstník kolegia patafyziků. Avšak i muziky se Klaus dotkl ve větě "I já raději tradici než údajný pokrok, také raději vyslechnu v rádiu Jarmilu Šulákovou než ničitele lidové hudby Pavlicu." Z hudby se doposud pan prezident odborně vyjadřoval především k jazzu, jehož koncerty na Hradě sám pořádá (až jednou vydají paměti o pořádání těchto VIP večírků ti, kteří znají jejich pozadí, bude to velmi zábavné čtení, to si pište). Přitom je nad slunce jasnější, že právě to, kdo je či není ničitelem folkloru, už dávno mělo být prezidentovým klíčovým tématem. Nebo si opravdu nevzpomínáte, jak krásně umí na harmoniku Když se ten Tálinskej rybník nahání?
Musím se ještě vrátit k Andělům. Po napsání minulého glosáře, který se jich letmo dotkl, jsem totiž o víkendu viděl záznam z předávání žánrových cen. Nebudu mluvit o celkově dost tristním pohledu na tu smutnou akci, v podstatě utajenou, "aby ji hlavně někdo, propánajána, neviděl". Musím ale napsat, jak mi zatrnulo, když cenu v žánru world music přišel coby garant odborné poroty, jež ji uděluje, předat Petr Žantovský. Tedy dnešní šéf Rádia Ethno, ale hlavně bývalý hudební novinář, který smutně proslul v roce 1984 při "bolševizaci" redakce někdejšího časopisu Melodie a štvavými články proti jejím někdejším redaktorům. Není tady prostor celou kauzu popisovat (je k snadnému nalezení i v důvěryhodných zdrojích leckde na internetu). Ale garanti dalších žánrů ji dobře znají. Jardo Špuláku, Jano Kománková, Tomáši Polívko i vy další, fakt se vám divím, že v téhle partě chcete být.
Jedním z těch, které Petr Žantovský pomáhal z Melodie vyštípat a na začátku 90. let si přisadil i v jeho autorskoprávním sporu, je Jiří Černý, živá legenda české hudební publicistiky, který v pátek oslavil pětasedmdesátiny (více zde). V pondělí 28. února měl poslechovou diskotéku Ro(c)kování v pražském Kaštanu, kde mu zároveň nakladatelství Galén předalo sborník několika desítek zdravic, kterými Černého třičtvrtě století uctili jeho kolegové publicisté, muzikanti i řada zástupců dalších profesí, se kterými se během života Jiří Černý setkal. Až nečekaně dlouhá řada z nich se přímo v Kaštanu také sešla a večer se protáhl ve spontánní večírek, při němž se sešla řada lidí, kteří se v některých případech zjevně neviděli, kam paměť sahá. Bylo to milé, obohacující a v jistém ohledu samozřejmě také náročné. Inu, člověku je pětasedmdesát jenom jednou.
Ještě o osm let víc než Černému je americkému bílému jazzovému saxofonistovi Lee Konitzovi, který zahrál se svými o dvě generace mladšími spoluhráči ve středu v pražském klubu Jazz Dock. "To je jako sedět u stolu s účastníkem napoleonskejch válek," pravil kolega s poukázáním na to, co všechno se událo od doby, kdy Konitz v roce 1949 vstoupil do jazzových dějin nikoli bezvýznamnou spoluúčastí na přelomovém albu Milese Davise The Birth Of The Cool. Lee Konitz je nejen stále vynikající hudebník s unikátním tónem své altky a originálním improvizačním myšlením a výrazem, ale také velmi zábavný "moderátor" svých koncertů s rysy – jak na místě podotkl jiný kolega žurnalista – woodyallenovského glosátora. Jo, takhle umět zestárnout...
A když už jsme u těch pamětníků. Už nějakou dobu čekám na příležitost upozornit na poslední album Quincyho Jonese Q: Soul Bossa Nostra. Možnost napsání recenze jsem v době vydání nějak prošvihl, ale oslyšet tuhle poctu majiteli největšího počtu Grammy by byla škoda. Příležitost napsat o desce poskytl Barack Obama, který Jonesovi a devatenácti dalším americkým umělcům ve středu udělil metál. Ale k albu. Myslím, že takové by mohlo být znění závěrečné zkoušky v potenciální škole pro hudební producenty: zadat absolventovi podprůměrnou, nejlépe úplně slabomyslnou písničku, aby z ní udělal perlu. Quincy Jones tohle dělal celý život a ovládá to i v 77 letech. Neuvěřitelnou zvukovou, ale i rytmickou a obecně stylovou paletu, kterou album nabízí, probarvuje ještě zástup většinou veleslavných jmen u prostředí převážně černého popu, od Johna Legenda přes Snoop Dogga po Wyclefa Jeana. Nemusíte být fanoušek těchhle žánrů, aby vás tahle deska dostala.
