Předcházející Hudební glosář najdete zde
Ozdobou ceremoniálu Grammy bylo – alespoň pro mě – vystoupení Boba Dylana. Ve švihácké zlaté košili jak z nějakého béčkového bijáku zazpíval Maggie's Farm za doprovodu spojených skupin svých mladších obdivovatelů Mumford & Sons a The Avett Brothers. Nevím, jestli byl Dylan jen v tak legračním rozpoložení, nebo zda se před vystoupením v zákulisí věnoval požívání nějakých inspirativních látek. Vzhledem k jeho celoživotním zálibám bych si – s obdivem k jeho nadcházející květnové sedmdesátce – vsadil spíš na to druhé. Ale nevadí. To, jak se proplétal mezi víc než desítkou muzikantů a pak jako vždy zcela nesrozumitelně odchrlil svou hitovku, zatímco si ti kluci za jeho zády, kteří nejspíš na kytary začali hrát hlavně kvůli němu, plnili dětský sen, nelze označit jinak než: roztomilé.
Minulou sobotu jsem byl na Nové scéně na představení Laterny Magiky Casanova. Neptejte se mě proč, nepovím. Ale vůbec nechápu, jak je možné, že se ten kousek drží na repertoáru už od roku 1995. Nebudu mluvit o režii Juraje Jakubiska, který sice většinou svého filmového díla ukazuje, jak je dráždivé balancovat na hraně kýče, ale nespadnout pod ni, ovšem jak se ukazuje, jsou i výjimky, které neustojí. Nebudu mluvit ani o herci Karlu Dobrém ve filmových dotáčkách představení, který dokládá, že když se přirozená démoničnost ještě násobí démoničností hranou, výsledkem je jen karikatura. Tohle je Hudební glosář a tak prohlašuji, že dvě hodiny takové sbírky skladatelských a instrumentačních klišé, jaká připravil Zdenek Merta, jsem neslyšel... Na tak dlouhé ploše už asi hodně let.
O klišé naopak nelze mluvit v případě amerického jazzového tria The Bad Plus, které koncertovalo dva dny po sobě, v pondělí a úterý, v pražském Jazz Docku. Kapela, vedená pianistou, skladatelem a muzikologem Ethanem Iversonem, je podle některých mínění docela studená a akademická. Mně tedy taková nepřipadala ani minutu. Už jen pozorovat, jak bubeník David King čaruje nad svou bicí soupravou a jak se Reid Anderson se svým kontrabasem ležérně, s výrazem gentlemana, který má něco za lubem, mazlí, byl zážitek. A samotný Iverson? Možná je na první pohled trošku suchar, ale protože je nezpochybnitelnou duší téhle skvělé kapely, asi to bude trochu klamání tělem. A těmi černými brýlemi.
Mám za sebou týden, kdy jsem se snažil dohánět na všech možných frontách resty staršího data. Tím, který mě pálil možná nejvíc, je napsání článku o kolekci trojDVD Vision, obsahující komplet všech videoklipů Michaela Jacksona. Probírám se jimi už od předvánoční doby. Sice nejsem úplný Jacksonův fanoušek, ale ta videa jsou většinou fantastická – račte znát. Vyjímám úplně raná a pak ta ekologicky či společensky angažovaná typu Earth Songu. U těch z alb Thriller a Bad, která jsou nejlepší, jsem si vzpomněl na svoje pocity, kdy jsem na ně zcela šokován zíral při své první návštěvě Amsterdamu v roce 1990. Tehdy je po probdělé noci, spojené s ochutnáváním všech darů tamních coffeeshopů, promítali z véháesky v nějaké ranní kavárně. Byl to pro mě tehdy silný okamžik. Přál bych vám ho taky. Zkuste to.
