V New Yorku se blíží vyhlašování nových "obyvatel" rock'n'rollové Síně slávy (více zde). Líbí se mi, jak jsou vybráni ti, kteří nové členy uvedou. Oslavnou řeč na neworleanského génia Dr. Johna (na snímku) pronese John Legend, který mu sice co do vlivu sotva může zavázat střevíc, v komerčním ohledu je to ale právě naopak. Jsem však přesvědčen, že jeho řeč bude mít hlavu a patu. Docela by mě zajímalo, co by při hypotetické podobné příležitosti v českém balení ze sebe vysoukal třeba Sámer Issa o, namátkou, Janu Spáleném. Právě pro tohle vědomí kontinuity mám americkou scénu tak rád.
V pondělí koncertoval v Praze jeden z "nejtajnějších svatých", kytarový avantgardista James Blood Ulmer (více zde). V bezmála sedmdesáti je to už starý pán, ale jeho mix blues a freejazzu (velmi povrchně řečeno) je stále inspirativní a originální. Působí opravdu kouzelně, když zpívá hlasem připomínajícím ze všeho nejvíc Johna Lee Hookera a prokládá to instrumentálními pasážemi, před kterými by nejpíš většina ortodoxních bluesmanů vzala nohy na ramena. A mimochodem, stále ještě relativně nový pražský klub Jazztime, ve kterém se koncert odehrál, je moc příjemné místo.
V úterý křtila v Malostranské besedě svou debutovou desku kapela Jananas (ukázky z alba zde). Musím přiznat, že jsem z ní docela zklamán. Hudebně je celkem sympatická, ale textově bohužel odpovídá trendu, jehož nejviditelnějším představitelem je Xindl X. Neboli: samé slovní hříčky (některé i opravdu vtipné, to připouštím), ale jinak většinou prázdno. Povrch. Jana Infeldová, zpěvačka a autorka písniček tohoto tria, je přitom evidentně talentovaná mladá dáma, šikovní jsou i její spoluhráči. Držím palce, aby to příště bylo lepší.
Zprávou pátku jsou podrobnosti o chystaném "neworleanském" albu Hugha Laurieho (více zde). Samozřejmě, před tzv. zpívajícími herci je třeba mít se na pozoru a vždy se ptát, zda by jejich nahrávky byly zajímavé i bez pozlátka filmové slávy. V tomto případě jsou slibné aspoň dvě okolnosti. Za prvé: neworleanská hudba ještě nikomu komerční body nepřidala, z čehož plyne, že ji Laurie má asi opravdu rád. Za druhé by si producent Joe Henry nějakou účelovou hloupostí (snad) nekazil portfolio. Ostatně, když může být docela slušným bluesovým zpěvákem a harmonikářem Bruce Willis...
Stejně jako každý rok vyšlo cédéčko Grammy Nominees, tentokrát s vročením 2011. Přináší výběr devatenácti nominovaných nahrávek v různých, vesměs tzv. hlavních kategoriích. Při jeho zběžném poslechu člověka napadají různé věci. Jako červená nit se ale hlavou vine úvaha o tom, že by málokteré z alb, jež jsou zde zastoupena jednou písničkou, vydržel doposlouchat do konce. Nicméně: celková úroveň světového popu, co se produkční a zvukové stránky týče, je nám vzdálená stejně jako (některým) našim lékařům stavovská čest.
