Album nese sáhodlouhý název Eleanora Fagan (1915–1959): To Billie With Love From Dee Dee a je aktuálně nominováno na cenu Grammy ve vokální jazzové kategorii. Ať už v noci z nadcházející neděle na pondělí zvítězí nebo ne, představuje prvotřídní ukázku současného mainstreamového alba, které má svůj jasný smysl, svou stavební logiku, je nahráno vynikajícími hudebníky a zazpíváno sebevědomou, tvůrčí a přitom pokornou zpěvačkou.
Název alba odkazuje k tomu, že se jedná o poctu zpěvačce Billie Holiday. Tu Dee Dee Bridgewater dlouhá léta obdivuje a ve druhé polovině 80. let ji ztělesnila v "one-woman" muzikálu Lady Day. A to dokonce hned ve dvou nastudováních, v Paříži a Londýně, za kteroužto roli byla dokonce nominována na prestižní britskou hereckou cenu Laurence Oliviera.
Muzikál vycházel ze známých pamětí Billie Holiday Lady Sings The Blues, jež byly základem i stejnojmenného filmu s Dianou Ross. Odrážel tedy hlavně tragický život osudem a závislostmi smýkané zpěvačky, z čehož vycházel i pokus o co nejvěrnější podobu hudebního zpracování. Když se Dee Dee Bridgewater vrátila po víc než dvou desítkách let k holidayovským písničkám, udělala to nejlepší, co mohla: rozhodla se je pojednat po svém.
Billie Holiday proslula především zvláštním smutkem, který čiší z jejího výrazu. Oproti svým konkurentkám z triumvirátu největších jazzových zpěvaček 20. století, tedy Elle Fitzgerald a Sarah Vaughan, měla mnohem citovější a jaksi "rozčepýřenější" hlas. Sázela na bluesové emoce a mnohé její nahrávky přitom zároveň ve své době patřily k progresivnímu křídlu jazzové scény.
Dee Dee Bridgewater je v tuctu písní z jejího repertoáru (a to jak těch, které si Billie Holiday napsala sama, tak klasických standardů, které právě "Lady Day" proslavila, počínaje Lover Man a konče třeba Foggy Day) svým způsobem přímočařejší. Rozechvělost originálu nahradila naprosto jistou technikou a zvýšila atak v některých písních, aniž by jí ale chyběla holidayovská citovost.
Minimálně padesáti procenty k tomu, že je album tak dobré, přispělo doprovodné kvarteto, v podstatě "all stars team". Autorem výborných aranžmá je klavírista Edsel Gomez. Specialista na latinjazzové piano spolupracoval s Dee Dee Bridgewater už na minulé, na Grammy nominované a africky orientované řadovce Red Earth (2007).
Tým, který natáčel poslední album Dee Dee Bridgewater (zleva Christian McBride, James Carter, Lewis Nash, Dee Dee Bridgewater, Edsel Gomez)
Zásadní, nejslyšitelnější instrumentální osobností alba je ovšem dechař James Carter, který báječně "prohání" nejen tenor a sopránsaxofon, ale také basklarinet a – v jedné z nejlepších nahrávek alba Don´t Explain – také altovou flétnu. Rytmika je pak v rukou dua mimořádně zkušených profíků Christiana McBridea (kontrabas) a Lewise Nashe (bicí).
Album je zarámováno největšími hity Billie Holiday. Otevírá je oproti originálu hodně našlápnutá a rytmicky členitá verze Lady Sings The Blues, uzavírá slavný protestsong Strange Fruit s dominantní souhrou smyčcem hraného kontrabasu a basklarinetu a doslova existenciálním projevem zpěvačky. Mezi těmito dvěma póly se odehrává skoro celý svět. A je to svět Billie Holiday i svět Dee Dee Bridgewater. Přes rozdílnost životních osudů by si tyhle dvě mimořádné ženy určitě rozuměly.
Dee Dee Bridgewater: Eleanora Fagan (1915-1959): To Billie With Love From Dee Dee
vyd. DDB Records/EmArcy
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
