Phil Shoenfelt o albu Paranoia.com, natočeném sice v Praze, avšak vydaném u britského labelu Easy Action, mluví jako o nejrockovějším v kontextu tvorby s českými muzikanty. Přirovnává jeho výraz k tvorbě s postpunkovou skupinou Khmer Rouge, kterou vedl v první polovině 80. let v New Yorku a Londýně. Je na tom ale jen kus pravdy.
Album je to dozajista ostré, energické a od začátku do konce rockové, odkojené americkou, ale i britskou a v neposlední řadě australskou postpunkovou scénou. Netají se jasnými vlivy Stooges (jejich méně známá skladba Open Up And Bleed se ostatně objevuje na albu jako jediná coververze), Joy Division, ale ani starších sestav okolo Nicka Cavea (který hlavně kvůli velmi příbuzné barvě hlasu bývá v souvislosti se Shoenfeltem zmiňován odedávna).
Jenomže album vznikalo v roce 2010 a je to na něm znát. Absolutní přímočarost, ale i jistá chaotičnost, která z nahrávek všech tří "zdrojů" ční, je u Southern Cross nahrazena sofistikovaným přístupem k nahrávce. Ta je i ve svých nejrockovějších pasážích vypiplána do posledního zvuku – v tomto ohledu připomíná, byť se jedná zčásti o odlišnou hudbu, například některé z posledních nahrávek dalších klasiků americké scény, Sonic Youth.
Phil Shoenfelt & Southern Cross (vpředu dole Phil Shoenfelt - kytara, zpěv, vzadu zleva Pavel Cingl: kytara, housle, mandolína, Jarda Kvasnička - bicí, Pavel Krtouš - baskytara)
Zatímco v živé podobě jde Shoenfelt se Southern Cross často skutečně na dřeň (a to i v temných baladách, na které je opravdový mistr), při nahrávání se – coby "selfproducent" – osvědčil takřka jako vizionář, který má nejen bujnou představivost, ale i schopnost svou fantazii dotáhnout do konce. Neboť ví to nejdůležitější: jak na to. Jistěže v úzké spolupráci se zvukovým inženýrem Danem Šatrou.
Shoenfelt upozorňuje, že písňovou tvorbu, která je na albu obsažena, ovlivnilo jeho dlouhodobé onemocnění, s nímž se musel poprat. A léky, které bral, zjitřily jeho vnímání světa. Shoenfelt nikdy nepsal radostné výjevy z bezstarostného života. V jeho rukopise jsou odjakživa přítomny temné odstíny a sklony až k apokalyptickým vizím (připomeňme v této souvislosti například, že jedno z jeho starších alb nese název God Is The Other Face Of The Devil). Tentokrát si to ale "rozdává se světem" skutečně naplno.
Reflektuje soukromé tragédie (včetně předčasné smrti nejbližšího přítele, muzikanta Bruna Adamse, s nímž léta vedl kapelu Fatal Shore), pohybuje se mezi "feťáckými láskami" (jak zní titul jeho stále nedopsaného dvoudílného autobiografického románu), mluví o sadomasochismu i terorismu, o nenávisti jako odvrácené straně lásky.
A v písni Stupid Rock Star si bere na mušku rockové "spasitele". Sám k ní v jednom rozhovoru řekl: "Rock by měl být divoký a anarchistický. Neměl by se zaobírat sociálním blahem. Nesnáším Geldofa, Bona a Stinga! Jsem přesvědčen, že si myslí, že přes ně mluví sám Ježíš."
Těžko říct, nakolik zrovna písně Phila Shoenfelta jsou anarchistické – na absolutní "popření všeho", na punkové "no future", je Shoenfelt "až příliš muzikant" a "až příliš básník". Rozhodně a s jistotou jim ale lze přiznat divokost. Byť dovedně ukryta v promyšlených kytarových stěnách, tepe absolutně bez kompromisů.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
