"Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem "pokroku" (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu," píše se v úvodní poznámce knihy. A přesně to vystihuje podstatu tohoto literárního experimentu.
Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost.
V navazujícím druhém, roztříštěném díle, rozděleném na menší části, pak jako by někdo zcela "serval kohoutky", kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá "potopa" následně rozdělila cesty hlavních hrdinů.
Jan Švankmajer vzpomíná na vznik knihy takto: "V sedmdesátých letech, kdy surrealistická skupina hrála interpretační hry, přinesla Eva na jednu schůzku několik stránek vytržených ze sešitu, popsaných útrapami Emy, přistrčila je před Vratislava Effenbergera a řekla: ´Na, pokračuj!´ Za týden přinesl Vráťa svoje stránky a řekl Evě ´Pokračuj!´ A tak si hráli celý rok."
Eva Švankmajerová pak společné dílo pojmenovala Biče svědomí a se svým spoluautorem plánovala, že knihu dopíší a zredigují. Už k tomu nikdy nedošlo - Švankmajerová byla zavalena jinou prací, Effenberger v roce 1986 zemřel a v roce 2005 jej následovala i jeho spoluautorka. "Možná, že je dobře, že to nikdy nedokončili, neučesali, že tomu zůstala autentická syrovost a surovost," píše Jan Švankmajer, jehož ilustrační příspěvek stávající první vydání knihy povyšuje na multižnárový surrealistický čin.
O autorechEva Švankmajerová (1940-2005) Vratislav Effenberger (1923—1986) |
Malířka, keramička, textilní a filmová výtvarnice, spisovatelka. Publikovala mj. Samoty a citace (1987), Jeskyně Baradla (1981, 1995), Evašvankmajerjan / Anima Animus Animation (1997), Imaginativní oko, imaginativní ruka (společně s Janem Švankmajerem, 2001), Dosud nenamalované obrazy (2003). Pravidelně spolupracovala s časopisem Analogon, výtvarně se podílela na filmech svého manžela Jana Švankmajera, např. Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení. Posmrtně vyšla výtvarná kniha Eva Švankmajerová (Arbor Vitae, 2006).
Spisovatel, literární, výtvarný a filmový teoretik, editor. Vůdčí osobnost surrealistické skupiny, po smrti Karla Teigeho (1951) hlavní teoretik českého surrealistického hnutí. Ve druhé polovině šedesátých let publikoval v řadě novin a časopisů zabývajících se literaturou, divadlem, filmem a výtvarným uměním, v roce 1969 redigoval časopis Analogon. Velká část jeho tvorby vyšla samizdatem a nebyla dosud vydána. Publikoval mj. Realita a poezie (1969), Výtvarné projevy surrealismu (1969), filmové pseudoscénáře Surovost života a cynismus fantasie (1984, 1991), básně Lov na černého žraloka (1987) a Básně 1, 2 (2004, 2010).
