Název alba je slovní hříčkou se jménem jeho producenta Daniela Lanoise (a zároveň s anglickým slovem "noise", tedy "hluk", které má v hudbě hned několik žánrových významů). To naznačuje, jak velký podíl na výsledku Neil Young svému jedinému kumpánovi ve studiu přičítá. Je to přece jen trochu s podivem, protože už na první (ale i desátý) poslech je Le Noise albem stoprocentně "youngovským". A to přesto, že takovýto koncept, totiž sólově nahrané písničky převážně s elektrickou kytarou, si Young vyzkoušel poprvé.
Samozřejmě, úlohu producenta nikdy posluchač, pokud nebyl samotnému nahrávání přítomen, nedocení. Ale někdy také může zbytečně přeceňovat. Mnohdy jeho úloha spočívá třeba jen v tom, že umělci dodá odvahu vyzkoušet něco, na co už si dávno myslel, a přesvědčí ho, že každý nápad se musí vyzkoušet. Což jeho význam přirozeně nesnižuje.
V případě Le Noise jistě byla Lanoisova úloha větší. Rozhodně není pochyb, že Youngovi pomáhal s nejrůznějšími efekty, kterými je zvuk jeho kytary modulován, a přidal také řadu ambientních zvuků v pozadí (které ale, ruku na srdce, nebyly nezbytné). Všechno ostatní, Daniel Lanois promine, je ale na takovou dálku "cítit youngovinou", že člověka nemůže nenapadnout jistá relativizace producentovy účasti.
V první řadě jsou to samozřejmě samotné písničky, co na albu chytí a nepustí. Neil Young je už přes čtyřicet let píše vlastně podle jediného vzorce, respektive s tak jasně poznatelným rukopisem, že se prostě posluchač, který není písničkářem úplně nepopsaný, nemůže splést. A to dvojnásob při jeho vlastní interpretaci.
Le Noise je vlastně, s nadsázkou řečeno, "Dead Man v písničkových formách" - připomeňme, že se svou elektrickou kytarou natočil skvělou improvizovanou scénickou hudbu k Jarmuschovu filmu Dead Man s Johnnym Deppem v hlavní roli.
Tenhle model na kost "ohryzaného" a na pokraj vazby dohnaného silného kytarového zvuku, násobeného navíc zcela typickou stavbou riffů a "dřevorubeckých" vyhrávek, nyní Young použil v šesti z osmi nových písní, mimochodem nepochybně osmi písní ze svých nejlepších za posledních možná několik desítek let. Zbývající dvě jsou - opět zcela "youngovsky" akustické.
Vlastně to není až tak světoborný nápad, na druhou stranu "folková" alba s metalickou kytarou se netočí každý den. Přitom to skvěle funguje. Jenže koncept sám by byl k ničemu, kdyby jej nepraktikoval umělec, dotýkající se hloubkou a autenticitou prahu geniality. A tím Neil Young, i kdyby si tyhle skvělé písničky brnkal sám na dvorku, bez diskusí je.
Neil Young: Le Noise
Reprise/Warner Music, čas 37:59
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
