Když jde člověk na večeři do drahé restaurace, očekává originální a decentní prostředí, čistý vzduch, vyfiknutou úslužnou obsluhu a jídlo vyvážené chuti. Když skočí "na jedno" do čtyřky Na růžku, asi ho nezarazí nadávající pingl v ušmudlané zástěře, špinavý půllitr, v popelníku vajgly z předvčerejška a rozhodit by ho neměl ani plivanec v koutě u automatů.
Jasně, nechávat se překvapovat je příjemné dobrodružství, ale někdy, alespoň občas, není na škodu si ověřit, že někde něco funguje, jak má, a že věci jsou na svých místech. S takovým pocitem musel odcházet ze Slashova koncertu každý. I ten, kdo na takovém mainstreamovém rockovém koncertě nebyl třeba patnáct let. Třeba jen proto, že už poslouchá poněkud jinou muziku, ale na tenhle styl má vzpomínky z dávného mládí.
Lebka se skříženými hnáty v zadním prospektu pódia. Kytary proklatě nízko. Řetězy a šátky u pasu. Černé brýle. Macho postoje jak z pornofilmů. Rozhazování trsátek do publika. Kérky. Nahota do půl těla. Gibson Les Paul. Prsteny a kovové náramky. Fuckin´ za každým druhým slovem. A cylindr. CYLINDR!
Slash je ve svém žánru skvělý kytarista. Technik, který ale kupodivu nestaví svou techniku tolik na odiv, jak je v žánru zvykem. S oblibou vyhrává melodické fragmenty a bluesové licky a dlouhými sóly neotravuje. Nakonec i ta jediná instrumentálka, Speak Softly Love neboli melodické téma Nina Roty z prvního dílu Kmotra (a jejíž hardrocková podoba je, objektivně vzato, skutečně kýč jak bič), se dá celkem v pohodě unést.
Kapelu (Myles Kennedy – zpěv, kytara, Bobby Schneck – kytara, Todd Kerns – baskytara, Brent Fitz – bicí) si postavil zjevně z muzikantů, kterým je ikonou, ale na všech (kupodivu i na Slashovi) je patrné, že se na pódiu baví. A zase: bez zbytečného přehrávání. Všechny ty pózy jsou stylové, ale na druhou stranu nikoli přepálené do sebeparodie. Každému, co jeho jest.
I hrát má co a jeho repertoár je vyvážený, představuje obecně známé kousky z doby své největší slávy s GN´R (jasně, Sweet Child O'Mine! Civil War! Paradise City!), připomíná Snakepit i Velvet Revolver, ale mezi všecky ty hity výborně zapadá i pár, možná až překvapivě málo, pecek z nové desky. Starlight a Back From Cali ostatně už na album, přímo hýřící slavnými pěveckými jmény, nazpíval Myles Kennedy, tak jakpak by ne. Ten dobrý chlapec se ostatně neztrácí ani při zdolávání onačejší osmitisícovky, Communication Breakdown od LedZep.
Návštěva Slashova koncertu je jako flashback do let, kdy se dvě kytary v kapele dělily na "doprovodku" a "sólici" a kdy se bubeníkovi říkalo "bicmen". Kdy rock´n´rollové pozérství bylo nutnou součástí úspěchu, ale bylo vypodloženo solidním rockovým hraním. Jasně, je to tak trochu návštěva muzea voskových figurín. Ale je sakra rozdíl mezi podnikem Madame Tussauds a drbárnou pro turisty někde v Praze na Můstku.
"Tak, a teď se těšim, jak přídu domu, napustim si vanu horkou vodou, vlezu si do ní a vodevřu si studený pivko." "Ty vole, to je jako bys lil vodku do džusu!" Lépe než tyhle dvě kupodivu mladé máničky cestou z haly k tramvaji ten večer recenzent shrnout neumí.
Slash
předkapela Hentai Corporation
Praha, Tesla Arena, 8. června 2010
pořádala agentura Charm Music
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
