Karel Gott je samozřejmě v pozici, kdy nemá zapotřebí si cokoli dokazovat. Nemusí bojovat o posluchačský zájem, nemusí nadbíhat médiím, nemusí sám v sobě bourat pomyslné hranice ani šplhat na příčky, na kterých ještě nikdy nebyl. Když řekne, že něco dělá jen proto, že to prostě udělat chce, můžeme mu to věřit jako nikomu druhému.
Když si tedy řekl, že nazpívá album moravských a slovenských lidových písní, protože je má prostě rád, určitě v tom nebyl žádný komerční ani jiný "podpovrchový" záměr. Ostatně, není to poprvé, co se Gott lidovému materiálu věnuje. Už v roce 1972 natočil lidovkové album pro německý Polydor a o rok později jej upravil pro Supraphon pod názvem Mezi Vltavou, Donem a Dunajem. Jenomže mít něco rád a mít schopnost to také důvěryhodně realizovat jsou dvě rozdílné věci.
Pokus jako omyl
V 70. letech byly Gottovy verze lidovek výrazně stylizované, vlastně upravené pro potřeby doby a žánru, kterým byla popmusic, nikoli folklor. Tentokrát se do práce na tematickém album Karel Gott pustil s "echtovní" moravskou cimbálovkou, konkrétně Cimbálovou muzikou Ladislava Pavluše. I když se zjevně nejedná o žádné insitní vesnické muzikanty se "špínou za nehty", a jejich profesionalita je co do chladu hudebnímu doprovodu na škodu, byla zde zřejmá snaha přiblížit se zavedené představě o "správném" moravském potažmo slovenském folkloru.
Supraphonská proklamace v anotaci alba, že totiž "Karel Gott nepředstírá, že je autentickým pěvcem těchto lidových či zlidovělých písniček," není tak úplně pravdivá. Zpěvák se sice nesnaží zbavit manýr belcantového tenora, to by byla absurdita na entou, ale jeho pokusy o co nejsprávnější výslovnost nářečních tvarů (včetně hlásek existujících jen v krajových podobách jazyka) jsou podobně úsměvné jako jeho pokusy o angličtinu v jiných projektech. A kombinace belcanta a moravského nářečí je doslova zabijácká.
Co na to Sinatra?
Aby nedošlo k omylu: na rozdíl třeba od pekelného lidovkového alba Jana Nedvěda z roku 2008 (recenze zde) se v případě Lidovek mého srdce nejedná o podprůměrnou šmíru. Kapela dobře (byť chladně, jak bylo řečeno) hraje, zpěvák samozřejmě dobře zpívá, výběr repertoáru je v pokrytí velmi známých i zcela neznámých písní vlastně docela zajímavý. Zásadní problém alba je v tom, že se jednotlivé složky projektu resp. jeho účastníci nepotkávají. Ba přímo zcela míjejí.
A ani potkávat nemohou. Gott pochází z jiné oblasti, ze zcela odlišného kulturního okruhu, celý život se zabývá zcela jiným, na jiných postulátech vystavěným druhem umění, než je interpretace folkloru. Když bude mít Karel Gott za zády dobrou kapelu, skvěle zazpívá pop, swing i rock´n´roll, to už mnohokrát dokázal. Ale folklor je disciplína, na kterou nestačí mít tříoktávový rozsah a "jen" lásku k lidovým písničkám.
Gott často zmiňuje jako jeden ze svých vzorů Franka Sinatru. Lze si představit, že by tento swingový elegán natočil album například s lidovými venkovskými hudebníky odněkud z Apalačských hor? Jistěže nikoli. Avšak ne proto, že by proti jejich písničkám něco měl a už vůbec ne proto, že by je neuměl technicky zazpívat. Ale proto, že si byl vědom limitů svého pěveckého cítění. Že i v tom, co jen tak pro radost dělat chtěl, znal své meze. A právě tyto kvality dělají technicky kvalitního a úspěšného zpěváka zpěvákem skutečně velkým.
Karel Gott: Lidovky mého srdce
vyd. Supraphon, čas 39:30
Hodnocení iDNES.cz: 50 %
