První část patří studii známého badatele Josefa Čermáka, který se na sto čtyřiceti stranách zastavuje u klíčových okruhů Kafkova života i díla. Osy tvoří rodina, ženy, přátelé, úřad a psaní, nemoci. V úvodní kapitole popisuje Čermák Kafkovu dlouhou cestu ke slávě. To by však samo o sobě, až na luxusnější úpravu na křídovém papíře a důraz na obrazovou část, nebylo zase tolik zvláštní. Kuriozita titulu spočívá v druhém svazku, který na první pohled spíš připomíná kancelářské šanony.
Poklady v šanonech
Poklady v jednotlivých "kapsách" se může čtenář dle libosti přehrabovat: tu vytáhnout úřední potvrzení, tu se začíst do dobového článku, jindy se pokochat Kafkovou pohlednicí sestře Ottle z Paříže. Vše působí autenticky včetně formátu, zbarvení papíru a inkoustu. Některé texty jsou v němčině, zmiňovaná korespondence je přeložena v úvodní brožurce.
Mezi dalšími vloženými dokumenty je například vysvědčení ze státnic, promoční oznámení, Kafkova žádost o zvýšení platu či dopis řediteli pojišťovny, ve kterém popisuje svůj zdravotní stav.
Nechybí ani faksimile části rukopisu Zámku či jediný zachovaný Kafkův dopis dceři pražského obuvníka Julii Wohryzkové, zaslaný potrubní poštou. Krátký vzkaz o přeložení setkání ze čtvrtka na pátek byl objeven předloni vlastně náhodou, v aukci ho za necelých dvě stě tisíc korun získal Památník národního písemnictví. Škoda jen té chybky v dataci, místo roku 1919 je v připojeném seznamu uvedeno vročení 1921.
Přehlídku dokumentů uzavírá Kafkův poslední dopis ze sanatoria v Kierlingu. Jde o jímavé, smutné čtení – Kafka se v něm snažil své rodiče odradit od návštěvy, mluvit mohl už jen šeptem. Argumentoval mimo jiné tím, že "pořád nejsem příliš krásný, nikterak hezký na pohled".
Ze stylu následující ukázky je zjevné, že Kafka – ač vyzněním celkem optimistický – psal jen s vypětím sil: "Počáteční těžkosti tady a ve Vídni znáte, trochu mě sebraly; zabránily rychlému klesnutí horečky, která se přičinila o mé další oslabení; to překvapení s hrtanem zpočátku oslabilo víc, než správně mělo – teprve teď se ze všech těch oslabení dostávám s pomocí Dory a Roberta, v té dálce naprosto nepředstavitelnou (co bych byl bez nich!)." O den později Kafka zemřel.
I když jde jinak o převážně známé, citované dokumenty, tím že vystupují z knihy, že se dají držet v rukou, ožívají. Čtenář se tak doslova noří do autorova života. Což by zrovna Kafkovi, který si v závěti přál zničit svou nezveřejněnou pozůstalost včetně deníků a korespondence, nemuselo být dvakrát příjemné.
Osobnější zážitek z autora je tak vykoupen lehkými otazníky. Kafka není Lennon, byť se tiskne na trička a na hrníčky. Ale třeba je to jen začátek vícerozměrné literární řady – dojde příště na Michala Viewegha?
