Poprvé sáhli do žánru dramatu a ještě navíc s hodně kontroverzním tématem – spolupráce s STB. Oficiální premiéra jejich nového filmu nás čeká tento měsíc. I jméno filmu je nezvyklé: Kawasakiho růže.
Je v lásce povoleno vše?
…myslím, že ne. Ale já jsem taky zdaleka všechno nevyzkoušel.
Jejíma očimaKdybyste Jana Hřebejka potkali na ulici, vsadím dolar proti fazoli, že byste jednoho z nejznámějších českých filmových režisérů nepoznali. Popsané tričko, mikina s kapucou, džíny. Připomněl mi starou pravdu, která říká, že jste-li doopravdy úspěšný nebo spokojený, necítíte potřebu o tom nikoho přesvědčovat. V průběhu rozhovoru se rozčílil jen jednou: to když jsem ho nutila polemizovat s Mirkou Spáčilovou. Ve studiu IDnes jsme zůstali sedět skoro čtyřicet minut poté, co kamery zhasly. Během nich jsem nabyla pocit, že Kawasakiho růže pro Jana Hřebejka není jen vlastní nový film, ale téma, které ho žere. A stejně jako mně mu vadí, že se mluví o dvaceti letech boje proti komunismu – které zmínil třeba Šimon Pánek při projevu ke dvacátému výročí listopadu. Těch let komunistické zvůle bylo totiž čtyřicet a jen se mnohým nehodí o těch prvních dvaceti mluvit. Jan Hřebejk vidí naši komunistickou minulost v celku. A fascinuje ho detail. Zřejmě dobrý vklad pro práci režiséra. |
Určitě ne. To z něj vinu v žádném případě nesmývá. Ale zajímavější je jiná rovina, kterou tam onen někdejší spolupracovník STB, uznávaný a vážený psychiatr, popisuje slovy: myslel jsem si, že jsem s kurvou v kavárně, ale že s ní nejdu na pokoj. Jenže to už nemáte šanci rozeznat.
Bez ohledu na to, kde s ní jste, musíte přece jasně vidět, když té kurvě pomůžete někomu zničit život. Takže slova, slova, slova, která mají z těch lidí spláchnout vinu?
Téměř každý, kdo udělá nějakou sviňárnu, má tendenci si to omlouvat, nebo aspoň zasouvat někam dozadu. A jde také o to, jestli se to pak snaží nějak odčinit, nebo to nechá zasunuté.
A myslíte si, že když výrazně pomůžete někomu zničit život, že se to dá odčinit?
Ale to tam hlavní hrdina říká jasně: Jsou činy, které nemohou být odčiněny.
Nabyla jsem totiž dojmu, že toho hlavního hrdinu omlouváte a jeho vinu relativizujete. Třeba zdánlivou maličkostí: hlavní hrdina, spolupracovník STB, je sympaťák, kterého má každý rád. A ten, který na něj materiály získá, působí jako zloduch a hajzl. To byl záměr?
Samozřejmě! Kdyby to bylo obráceně, že sympaťák nalézá pravdivé kompromitující materiály o tom, jak zjevný hajzl spolupracoval s STB, není to přeci zajímavé a je to povrchní. Právě z paradoxu se rodí příběh. Mimochodem proto jsem obsadil do role bývalého vyšetřovatele STB všemi milovaného primáře Sovu, Ladislava Chudíka.
Jenže tomu toho hajzla každý věřil. Nemám ráda slovo poselství, ale neumím ho nahradit. Co jste tím filmem chtěl říci?
Snažili jsme se ukázat všechny postavy, viníky i oběti, dostatečně do hloubky. Aby si i lidé, kteří tu dobu nezažili, měli šanci uvědomit, jakým způsobem ta moc pracovala. Jak rafinovaná STB při svém teroru byla. A dál: ne omlouvat spolupracovníky STB, ale pochopit dilema a přerod těch lidí jako něco, co má přesah do dneška.
Mirka Spáčilová soudí, že je zjevné, co chce film sdělit: "Že ty, kdo třebas i pod tlakem selhali, nelze soudit, neboť tím nejvíce trpí sami; že archivy rozdírají nové a nové jizvy, zatímco ti hlavní viníci žijí spokojeně bez trestu i vlastních pochybností". Má pravdu?
Kdyby tato věta měla být pravdivá, tak to nikdy netočím. Nejsem tady samozřejmě od toho, abych polemizoval s Mirkou Spáčilovou a taky nebudu. Říkám jen, že to není pravda, nebyl to náš záměr a je to jen jedna rovina toho filmu.
Recenzi Mirky Spáčilové čtěte zde |
Tak nepolemizujte a zkuste mi odpovědět, prosím: lze ty, kteří selhali, soudit?
Nevím, co mám odpovědět. Vždyť o tom je celý ten film! Nám jde o to co nejlépe porozumět, nikoliv omluvit nebo odsoudit.
Váš hlavní hrdina se na konci filmu za svoji spolupráci s STB omluví, kolik takových lidí kromě Vlasty Chramostové znáte?
Vy mě chcete dostat, ale i kdybych neznal nikoho jiného, tak to nic nemění. Berte to jako moji a Jarchovského reflexi, jak by se ti lidé měli zachovat.
Vy sám byste takovému člověku uměl odpustit?
….myslím, že jo. Bez odpuštění nemůžeme žít.
Je takových lidí – navrch huj a vespod fuj - podle vás v naší společnosti hodně?
Ale já našeho hrdinu nechápu jako vespod fuj! Chápu ho jako vesměs dobrého člověka, který udělal velkou a neomluvitelnou sviňárnu. Stejně tak, jako jsou vesměs špatní lidé, kteří jednou udělají něco chvályhodného. To mě na tom zajímalo, jakým způsobem STB zlomila ke spolupráci v podstatě dobrého člověka.
Leč myslíte si, že je takových lidí, kteří si nesou na hrbu kostlivce, hodně?
Myslím si, že na světě se vyskytují spíše lidé, kteří jsou možná horší jak morálně tak intelektuálně, a zbabělejší, ale měli to štěstí, že nebyli vystaveni takové zkoušce a tudíž se neprovinili. Náš hrdina není typický, ale výlučný.
Hlavní hrdina Kawasakiho růže se jmenuje Josek – ironií osudu připomíná jméno Josky Skalníka, kolem kterého bylo velmi podobné dusno zcela nedávno. Zveřejnění případu rozčílilo Václava Havla. Vás taky?
Já nejsem dlouholetý kamarád Josky Skalníka. Václav Havel je tedy spíše v pozici manželky mého hlavního hrdiny, která řekla: já ho znám dobře a proto mu odpouštím.
To není totožná situace. Protože Václav Havel po zveřejnění informace o spolupráci Josky Skalníka s STB napadl podpisem petice schopnosti a odbornost Ústavu pro studium totalitních režimů, který případ zveřejnil.
Celá ta situace se dvěma peticemi je výrazně nešťastná. Když stojí proti sobě Václav Havel a Stanislav Penc a na druhé straně Jiří Křižan a Saša Vondra a další a tohle všechno potměšile sleduje veřejnost, která má z velké části máslo na hlavě, je mi prostě smutno.
A na které straně stojíte vy? Máte taky pochybnosti o práci Ústavu pro studium totalitních režimů, který se snaží spoustu věcí z naší minulosti rozkrýt?
Nemám. Přes veškerou moji úctu k Joskovi Skalníkovi a hlavně Václavu Havlovi, já v tomto případě stojím na opačné straně. A myslím si, že nejde o to, zdali Václav Havel Joskovi věří, ale Joska Skalník by měl vystoupit a říci, jak to tedy bylo.
Joska vám možná ukáže, že nemusí nic.
To je ten problém! Průšvih to je. Byl to nejbližší důvěrník Václava Havla za revoluce, Václav Havel sedával v jeho ateliéru, který byl odposloucháván, což ten Joska mohl tušit…to jsou věci, ke kterým se nikdo jiný než on vyslovit nemůže. A už vůbec by neměl být postihován Ústav nebo Pavel Žáček v jeho čele.
Myslíte si, že je nebezpečné otevírat archivy a zpřístupňovat všem dobové materiály, což je to, oč se Žáčkův ústav zjevně snaží?
Je to velmi nebezpečné, ale mělo by se to dělat. To je můj názor.
Kawasakiho růže – je vám lépe na duši, když jste právě tento film natočil?
Ve své filmografii považuji tento film za jeden z nejzásadnějších. Ale já ten film teď nevidím s odstupem, protože jsem se jím zabýval dva roky. Cítil jsem potřebu takový film natočit, je tam spoustu bolestí, inspirací, různých pohledů na tu věc.
Nebyl váš nový film taky reakcí na to, že většina vašich filmů z komunistické doby je úsměvná a obrušuje hrany, i když ta doba vůbec úsměvná nebyla?
Myslíte Pelíšky a Pupendo. Tam jsem neobrušoval hrany já, ale žánr. Říkám mu nostalgická komedie a to obrušuje hrany už tím, že je to komediální. Třeba Pupendo je ale podle mého názoru v hořkosti a znechucení dobou hodně daleko. To jen tím, že v tom filmu bylo taky hodně legrace, tak to pro někoho tak nevyznělo. Ale ten film je plný obrazů té vstřícné předposranosti, jak tomu říká Eva Holubová, ze které je mi špatně a bylo vždycky. Takže žádný odpustek jsem teď netočil a ani jsem nepotřeboval. Ale každý může mít svůj názor.
Snad nejsme zemí, kde byste se musel omlouvat za úspěch. Váš kolega Jarchovský řekl, že váš poslední film pro vás oba znamenal vykročení novým směrem – tedy už žádné v podstatě miloučké komedie?
Vždycky vidím jen jeden film dopředu. A ten je v podobném duchu. Je to taky o člověku, který je obviněn, tentokrát ale neprávem. Je to detektivka ze současnosti o rehabilitačním lékaři, který byl obviněn ze sexu s pacientkami – máme dobrou zápletku, ale ještě nemáme uspokojivý závěr, tedy to poselství.
S Petrem Jarchovským jste nerozlučnou dvojkou už dvacet let. Žádná ponorka?
My spolu nebydlíme! Máme společnou potřebu vyprávět podobné věci, máme podobný vkus a cítíme podobné věci stejně, společně pocházíme spíše z plebejských poměrů. Ale Petr se dřív oženil, má už skoro dospělé děti a žije jiným rytmem. Moje děti jsou malé. My za těch skoro třicet let, co se známe, přetlak umíme kanalizovat.
Jak?
Petr píše scénáře i pro Ondřeje Trojana, teď spolu točí Občanský průkaz, nepracujeme spolu výhradně. Petr navíc učí na FAMU, má svůj okruh kolegů a studentů. Kvůli rozdílnému věku dětí jsme vlastně nikdy nebyli společně na dovolené.
Jak vzniká nápad na společný scénář?
Někam s Petrem odjedeme, nejlépe do Doubice nebo do Prášil. Chodíme po lese a povídáme si, co nás zaujalo, naštvalo, vzrušilo. Z toho většinou vyplynou dva tři motivy a jeden z nich si Petr odveze se slovy - na to mám chuť, do toho se pustím. A tak za dva měsíce mi dá první verzi, kterou připomínkuju.
Řekl jste, že peníze na projekt Kawasakiho růže se vám sháněly těžko, místo České televize nastoupila jako koproducent Nova – není to téma jako dělané pro televizi veřejné služby?
Je. Ale trochu alibisticky se z tohoto tématu vyvazuji, protože já ta jednání nevedu. Takže ani nevím, proč to Česká televize shodila se stolu.
To jste se o to nezajímal?
Zajímal. Ale nemám šanci si poslechnout tu druhou stranu. Jedna strana říká, že se s nimi nedá jednat. Na Nově je schvalovací proces v tuto chvíli rozhodně transparentnější: tenhle člověk si to přečte, předloží to této radě, která o tom v tomto a tomto termínu rozhodne.
Je pro Novu váš poslední film hodně rizikový projekt?
To neumím posoudit, protože těch hledisek je hodně a ne všechna jsou finanční.
Očekáváte na Kawasakiho růži méně diváků než na vašich předchozích filmech?
Je to zřejmě zákonité. Počítám s tím, že to nebude mít ohlas jako Pelíšky nebo Pupendo. Ale já mívám vždycky stažený žaludek – ne proto, že bych tak bažil po frontách před pokladnami, ale protože si úplně normálně přeju, když to stálo tolik úsilí mnoho lidí, a také dost soukromých peněz - státní grant pokryl ani ne deset procent rozpočtu! - aby to taky co nejvíc lidí vidělo. Je to zkrátka vaše dítě a o děti se člověk bojí a přeje jim jen dobré, ne?
