Na Pearl Jam lze výborně zdokumentovat nespravedlnost rockové scény resp. jejích ortodoxních fanoušků. Živoří-li kvalitní kapela po klubech "v undergroundu", na denním pořádku jsou povzdechy, jak je skandální, že o ní neví celý svět, že se nehraje v rádiích a vůbec, že "není pochopena".
Pokud se jí všeobecný úspěch poštěstí, její fanoušci jsou chvíli nadšeni, ale postupem času (a rozšiřováním nejen posluchačského tábora, ale i příjmů na muzikantských kontech) začínají "skalní" kafrat o "zpronevěření ideálům".
Přesně tohle se za ty dvě desítky let existence stalo právě (ale nejen) Pearl Jam a mnozí z jejich dávných fandů je už odepsali coby "stadiónovou atrakci". Bez ohledu na to, že Vedder a spol. vlastně nikdy nenatočili špatnou desku, že se hudebně nepochybně vyvíjejí a že se dopracovali jednoznačného a nepřeslechnutelného vlastního stylu.
Ten možná s původním grunge-řinčením už má máloco společného, ale z kvalitativních ústupků ve smyslu obrácení "čelem k masám" je může nařknout skutečně jen zoufalý odpůrce všeho, co je známé a oblíbené i za hranicemi rodné čtvrti.
V punkovém rytmu
Pozitivní je, že album Backspacer zjevně přijali i mnozí z těch, kteří nad Pearl Jam zlomili hůl. Je fakt, že nahrávka, po letech opět produkovaná Brendanem O´Brienem, zní hodně mladistvě. Mluví se o návratu ke kořenům, ale rozhodně to není návrat do dob debutu Ten, na takový "nářez" už jsou dnes Pearl Jam přece jen příliš zkušení (což je samozřejmě jen zástupný termín za slovo "staří").
Spíš tu přiznávají svoje kořeny ještě hlubší: už úvod alba je totiž jednoznačně punkový a trojice písniček v téměř stejném tempu Gonna See My Friend, Get Some a The Fixer je skvělým otvírákem, který posluchače, který se snad bál přílišné rozervanosti a introvertního instrumentálního bloumání, naladí na celé album.
Tato přímočarost se týká i některých dalších kousků, hlavně Supersonic, přímo "starozákonního punku" ve smyslu 70. let. Nicméně zdejší krátká mezihra svědčí o tom, že řezat o překot do kytar ani v tomhle případě Pearl Jam už nestačí.
Na své si přijdou i ctitelé "pokročilejších" Pearl Jam, třeba ve vrstevnatějších typicky melodických sonzích typu Unthought Known, Speed Of Sound nebo Force Of Nature, které skvěle prezentují schopnost Pearl Jam vystavět dobrou rockovou píseň za použití sice klasických prostředků, ale s hlubokým osobním otiskem.
A totéž platí i o dvou baladách Just Breathe a The End, cinkajících akustickými kytarami, podložených smyčci a orchestrálními dechy a prezentujících další obvyklou, ale stále neodolatelně vřelou polohu Vedderova zpěvu.
Pearl Jam prý album natočili "konzervativním" způsobem, tedy všichni naráz do analogového pásu. Je to dost pravděpodobné. Backspacer má energii opravdu živé kapely, bez zbytečného zmnožování nástrojů, bez obvykle brzdících takzvaných "studiových vychytávek" (nepočítáme-li zmíněné smyčce a dechy).
Vlastně potvrdili to, že současný trend v nahrávání hudby je především poslat fanouškům pozvánku k návštěvě koncertu. Je tedy pravděpodobné, že pokud k nám zase někdy najdou cestu, budou znít vlastně stejně jako na tomhle albu. A jen beznadějní rejpalové budou řešit, jestli to bude na stadiónu nebo v malém klubu.
Pearl Jam: Backspacer
vyd. Universal, čas 36:38
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
