Nad dějištěm festivalu se při odpoledním příjezdu návštěvníkům na obloze zjevovala strašidelná panoramata. Skvěle sice korespondovala s krásně depresivními a zcela opuštěnými hornickými a hutnickými stavbami snad ještě z dob markýze Gera a Maryčky Magdonovy, žádné radosti pro akci pod širým nebem však neslibovala. Nakonec ale zázračně nespadla ani kapka a ve finále prostor pod Slezskoostravským hradem osvítil měsíc. Jen to nezakřiknout.
Moderátor Jan Budař
Evolution Dejavu
Jako první velkou programovou položku letošního ročníku zvolila dramaturgie koncert, který dokonce vyhodil ze sedla loňský široko daleko nejodvážnější počin, kdy hlavní pozici rozehřívacího večera obsadil norský saxofonista Jan Garbarek (více zde). Vloni to byl jazz, letos dokonce soudobá vážná hudba. Tu přivezl z Velké Británie skladatel a klavírista Michael Nyman se svým jedenáctičlenným orchestrem.
Hazard, který se vyplatil
Asi neexistuje, možná ani v celé Evropě, podobně laděný festival (tedy takový, který se profiluje sice nadžánrově, ale jeho hlavními hvězdami jsou přece jen zejména velká jména z oblasti populární hudby), který by si dovolil na úvod takhle "hazardovat" s přízní posluchačů, nicméně co do posluchačského ohlasu se tento krok ukázal jako zcela relevantní.
Je pravda, že Nymanovo vystoupení poznamenalo několik nepříznivých okolností. Zejména nepříliš kvalitní zvuk zhruba od poloviny hlediště (dominovaly pouze extrémní výšky a extrémní basy) a v úvodní zhruba půlhodině protivné dunění ze zvukovky ze sousedící scény ve stanu, kde chystal své beaty DJ Five pro vystoupení s Monikou Načevou a Michalem Pavlíčkem.
Jinak ale posluchači, kterých v té době po celém areálu bylo podle předběžných propočtů zhruba osm a půl tisíce (a naprostá většina právě pod Nymanovým pódiem), přijali koncert velmi nadšeně. Ostatně, Nyman je sice skladatel vážné hudby, jeho přístup je ale hodně podobný například principům Philipa Glasse.
To znamená, že dělí svůj zájem mezi náročnější rozsáhlejší kusy a "soudobou vážnou popinu", tedy hudbu filmovou (která je právě Nymanovou doménou a která byla obsahem jeho koncertu) a vůbec kratší a k nespecializovanému posluchači vstřícnější kusy. A za druhé je jeho z minimalismu vzešlý rukopis probarven silnými "tradičními" melodiemi, kterých se ortodoxní minimalisté typu Stevea Reicha bojí jak čert kříže.
Nyman s orchestrem sklidili nadšené ovace, přestože jen "seděli a hráli", čímž mimo jiné také popřeli všechny poučky o tom, že na velkém pódiu je potřeba publikum zaujmout i nehudebními alotrii (jak v tomto kontextu blednou všechny ty výlevy o různých popových hvězdách i hvězdičkách ve smyslu "no, hudba za moc nestojí, ale je to úžasná show"!).
Jen seděli a hráli
Ostatně, oproti svým zvyklostem tentokrát "jen seděli a hráli" také na stejné scéně účinkující Tata Bojs. Hodinu na přestavbu vyplnila na vedlejším pódiu zmíněná Monika Načeva se svými kolegy, která přilákala takové množství diváků, že pozdě příchozí prostě neměl vůbec šanci se dostat ani na snesitelný doslech, natož na dohled.
Na novinkovém pódiu Czech Stage na Černé louce ve stejné době hrál Michal Hrůza se svou vtipně pojmenovanou Kapelou Hrůzy. Mimochodem, je skutečně nepochopitelné, proč se zrovna tohle pódium jmenuje anglicky, když je vyhrazeno domácím interpretům (a areál zrovna neválcují návštěvníci z anglicky mluvících zemí). Nestačilo by třeba označení Česká scéna? Takového "pseudosvětového mindráku" skutečně zrovna Colours zapotřebí nemají.
Tata Bojs pod hradem vystoupili s korejským Ahn Triem, se kterým vloni natočili své originální "best of" album smetana. A úspěch měli snad ještě větší než Michael Nyman. Není divu, nejen díky vesměs hitovému repertoáru a skvělým aranžmá, ale i díky bezprostřednosti, kterou jsou "Tatáči" pověstní všude, ať hrají venku pro tisíce nebo třeba v divadle pro stovky lidí.
Dnes se festivalový program rozjede naplno, čemuž bezpochyby bude odpovídat i další nárůst počtu návštěvníků. Hlavní hvězdou pátečního programu je pianista Jamie Cullum, velký zájem pravděpodobně vzbudí i britští Asian Dub Foundation, ale i alžírsko-francouzská Speed Caravan nebo Kolumbijci La-33. Svoje publikum na domácí půdě ovšem nepochybně přitáhne třeba i Věra Špinarová.
