V půl třetí odpoledne nastává kýžený okamžik. Jeden přijde ke stanu, sedne si a s nesmírným ulehčením shodí holinky, které do pondělního balení nechce vidět. Protože slunce, které ráno vysvitlo nad Worthy Farm, odvedlo dobrou práci a vysušilo louže a slatě.
Hybrid matějské a blešáku
Lidé, jejichž počet vystoupal na 139 000, pak udusali hlavní festivalové komunikace do stavu, kdy bylo lze naprosto bez obav zvolit lehčí obuv. Ta skutečnost potěšila snad ještě víc než teplé sprchy v novinářském backstage, kterými letos produkce největší nepřátele lidstva rozmazluje.
Zlepšení stavu cest znamená větší akční rádius a tím i možnost stihnout více hudby. Zároveň umožňuje prozkoumat další rozměr glastonburského festivalu, totiž nabídku osvěžovadel všeho druhu. K tomu patřilo i zkoumání krámků s rozličným tovarem, ty ale poslední léta začínají připomínat hybrid matějské pouti a proslulého blešího trhu v Praze-Vysočanech. Co se cateringu týče, festival nabízí mnoho a překvapení číhají na každém rohu.
Budiž vytčeno před závorku, že cenová hladina je nepříznivá až hanebná. Přispěvatel festivalového deníku dštil na stánkařský cech oheň a síru, protože dát za jakékoli jídlo v průměru čtyři a půl libry je nečestné a nesportovní. Budiž ovšem řečeno, že poměr kvalita/cena je obvykle vyrovnán a některé fastfoody nabízejí velké zážitky.
Veletoče na Pyramidě
Sobotní program byl, zejména na glastonburském "centrkurtu" Pyramid Stage, velmi proměnlivý. Občas nad těmi přemety jeden nestačil kroutit hlavou.
Jestliže to tam po polednách vypadalo jako na hodně konzervativním rockfestu (Eagles Of Death Metal a metaloví recesisté Spinal Tap, jejichž schopnost vyvolat zvuk a náladu taneční zábavy se skupinou Eges ve Starém Smolivci L.P.1987 je neuvěřitelná), ve čtyři smetl kovotepce rap. Dizzee Rascal sklidil, co loni zasel Jay-Z: přilákal desetitisíce lidí, jejich skladba by vydala na sociologickou studii a sklidil velký sukces.
A pak zase obrat o sto osmdesát stupňů, a návrat o čtyřicet let zpět: Crosby, Stills & Nash, samozřejmě "bez Young". Srovnání bývalých kolegů by vyznělo pro ty tři nelichotivě, ale upřímně řečeno, jeden to čekal horší. Klasický repertoár (Wooden Ships, Almost Cut My Hair, Marrakech Expres apod.) byl odveden důstojně a novějších písní bylo pramálo. A David Crosby, méně vizuálně zpustlá verze Ivana Jirouse, byl dojemný.
A co jinde?
Velké krásy se děly na Jazz & World Stage, která se v sobotu hodně vrátila k "původnímu znění". Odpoledne a podvečer byly hodně "jazz" (Jamie Cullum, Lonnie Smith), večer rozdivočil přítomné senegalský národní hrdina Baaba Maal.
Strhující set, orgie rytmu, kapela jak fík, předák k nezastavení: jednomu ten koncert připomněl památný zápas České republiky s Ghanou na posledním fotbalovém mistrovství světa, kdy si lehkonozí Afričané dělali, co chtěli, a evropští massa v tu chvíli vůbec nevěděli, která bije. Maala bych přál každému: třeba v Ostravě.
Springsteen a překvapení
Bruce Springsteen – v Glastonbury měl premiéru – předvedl, stejně jako v pátek Neil Young, velkolepý výkon. Tři hodiny v kuse, s obrovskou vervou, hnaný precizním a velmi nabušeným E Street Bandem. Chvíli to vypadalo jako vzájemný duel o to, jestli dřív padne umělec nebo publikum. Boss skvěle - přesto bych ale Youngův koncert stavěl výš: zdál se přirozenější, ne tak "svalnatý" jako Bruce.
Na závěr, vyloženě na blind, zavítal jsem na John Peel Stage. Tady, relativně za větrem, hrál Jarvis Cocker, byvší předák Pulp. Pavoučí muž s vizáží trochu zanedbaného odborného asistenta na vysoké škole humanitního typu hrál písně ze svých dvou sólových alb, které naživo získaly nečekané grády. A vůbec se nemusel opírat o slavnou minulost šéfa "třetího vzadu" z britpopových válek. Od Pulp zahrál všeho všudy jediný kus.
V neděli festival končí. Korunou nedělního programu jsou Blur, s napětím je ale očekáván i reunion Madness nebo sety Yeah Yeah Yeahs, Bon Iver či Glasvegas.
