"Podívej se těch lidí," pravil kolega a ukázal na kopec tvořící jižní hranici festivalového areálu. Byla středa večer, svah byl plný stanů a jak padal soumrak, svitil tisíci světly. Situace, která nemá pamětníka.
Už dva dny před ostrým startem festivalu bylo v udolí na pozemcích Michaela Eavise, jednoho z nejslavnějších farmářů Spojeného království, 90 000 lidi, odhadem o třetinu víc než obvykle. V pátek dorazilo dalších čtyřicet tisíc a teď, v sobotu ráno, brázdí velké šíré Eavisovy lány sto sedmdesát tisíc lidí.
Možná ten neobvyklý počet předčasně příchozích - zácpy vznikaly až deset kilometrů před areálem – přilákal příslib slušného počasí. Předpověď BBC vybízela k mírnému optimismu. Jenže jak známo, optimismus je opium lidstva: v poledne přišla první přeháňka.
V osm bouřka, a ráno, v hodině mezi psem a vlkem, průtrž. Trvala čtyři hodiny a přinesla tradiční hnědý povlak cest, luk před pódii. V pátek odpoledne sice vysvitlo slunce a od té doby neprší, ale změny na tváři festivalového areálu jsou nevratné.
Pamětník, tázán, trousí kolem sebe věty typu „to já pamatuju, že v roce 2002 se dalo ještě v neděli sedět na trávě, aniž by se člověk zdělal jak čistič fekálních jímek!“ a připadá si jako vetchý stařík.
Budiž dodáno, že chod festivalu deště a bouře nepoznamenaly. A vůbec, proti apokalyptickému Roku bahna (2007) je tohle ještě relativně komfortní Glastonbury.
Co nového, Eavisovci?
Jako obvykle, i tentokrát došlo k mírným změnám v programu i v areálu. Letos se začínalo už ve čtvrtek, možná také proto ten nečekaný předčasný nájezd. V baru U královniny hlavy, jednom z vedlejších pódií uprostřed festivalového města, vyhrávali ten den třeba Maximo Park nebo We Have Band, vítězové zdejší vyhledávací soutěže.
A některé loňské novinky posilují své postavení a festivalu zdomácněl The Park, okrajová scéna s mnoha překvapeními. Minule tu hráli neohlášený set Franz Ferdinand: kdo letos?
Youngova operace polní bouře
Páteční program lze letmo charakterizovat větou "mládí vpřed, stáří potom". Páteční odpoledne a podvečer patřilo až na výjimky "mladým a neklidným", kapelám a jedincům na pokraji slávy. Ti večer uvolní místo starým pardálům, kteří jim seberou show.
Kráčíme kolem a odhadujeme: budou tou "příští velkou věcí" kanadští Fucked Up, kteří ve dvě odpoledne hráli na John Peel Stage punk tak hrubozrnný, že to působilo, jako by chtěli jednomu každému z publika rozbít hubu? Nebo Friendly Fires, příjemné překvapení z Other Stage, kteří by mohli rozbouřit osrdí leckterému milovníku české nové vlny 80. let? Nebo Maccabees z téhož pódia?
Některým uškodilo pódium a čas. Fleet Foxes, jejichž debutové album loni vlétlo do výročních anket různých hudebních časopisů jak časovaná puma, nemohou hrát v půl páté na Pyramidě – jejich tichý, delikátní folkrock se snivými vokálními harmoniemi v I.a provedení vyžaduje soustředěnější publikum a menší auditorium. Škoda.
Večer se těžiště programu pozvolna přesouvalo ke dříve narozeným. Načali to Specials, veteráni britského ska, letos obnovení. Rozjížděli se možná ztuha a zpěvák Terry Hall trochu působil dojmem, jako by se před koncertem unavil.
Ale postupem času chytli slinu a klasickými kusy typu Rat Race, Message To You, Rudie, Night Club či Do Nothing si omotali publikum kolem prstu. A to zpívalo sborem a předvádělo medvědí tance, jak feldkurát Katz v klasickém díle české literatury.
Jak skončili, bylo třeba pelášit druhý konec areálu, na Accoustic Stage, chytit Fairport Convention. Vynálezci anglického folkrocku (při koncertě si z téhle šarže dělali odlehčené humory) mají pořád velkou fazónu a schopnost vytvořit v davu "atmosféru spiklenecké pospolitosti". Škoda, že kolidovali s vrcholem programu, zasloužili by si víc času.
Co napsat o Neilu Youngovi, jehož koncert byl z těch, které vstupují do festivalových legend? Že jsem viděl v životě leccos, ale nikdy nikoho hrát s takovým nasazením.
Ve sportovním newspeaku se tomu, co předváděl, tuším říká výkon na hranici sebeobětování. Jištěn zezadu solidní kapelou – Crazy Horse to nebyli, podruhé škoda – zpíval jak o život a skrze svou kytaru rozpoutával zvukové bouře.
Zvláště asi na čtyřikrát nastavená hymna Rockin' In The Free World - už už to vypadalo, že bude konec, načež Young vpadl k mikrofonu a mocným "Keep On Rockin' in A Free World!" spustil další kolo – byla naprosto extatická. Na závěr, zrovna minula půlnoc, se pustil do hutné verze beatlesovské A Day In The Life, a kdyby to bylo na publiku, nepustilo by ho z pódia až do úsvitu.
