O Vánocích mě žárlivost definitivně přešla, protože jsem dostala pod stromeček houpací kohouty. Byli větší a hezčí než všechny dudlíky a chrastítka, co přinesl Ježíšek ségře. A tak nic nebránilo tomu, abych si svou sestru oblíbila. Ačkoliv mi masakrovala hračky a čmárala do knížek, brzy jsem si život bez ní nedovedla představit.
Dana EmingerováTato novinářka a spisovatelka právě vydala svou čtvrtou knížku Něžná tygřice s kolážemi "sklepáka" Davida Vávry, kde jsou i některé fejetony z ONY. Bude ji křtít 26. 4. v pražském divadle Dobeška s hudebním doprovodem jazzového Quartetu své sestry Evy Emingerové. |
A tak jsem byla aspoň pilná. Zatímco Eva se odmítala učit noty, já jsem hrála na klavír a na kytaru jako virtuos. Samozřejmě jsem to měla nadřené. Ale pamatovala jsem si všechny písničky k táboráku, stejně jako klavírní etudy. Nikdy jsem našeho tatínka při cvičení na piano nepřivedla k nepříčetnosti tvrzením, že stupnice Fis-dur má předznamenání dvanáct křížů. Nebo že akord A-maj se nejspíš hraje pouze v květnu.
Jenže ségra netušila, protože byla mladší než já, že je vlastně ve všem lepší. Proto se mě pořád snažila dohnat. A to, co já jsem vydřela, ona se naučila úplně přirozeně. Písničky u táboráku zpívala druhým hlasem, čímž mě pořád strašlivě pletla. Moje klavírní etudy hrála podle sluchu zpaměti. A když jsem se přihlásila na volejbal, začala ho hrát taky a hned se stala nejlepší hráčkou mladších žákyň, posléze juniorek a nakonec to dotáhla až do reprezentace a profesionální německé ligy.
A nejen to. Dodnes drží žákovský rekord Vyšehradské olympiády v hodu krikeťákem. Pokaždé vyhrála přespolní běh v Senohrabech a jednou – to jí bylo asi šest – porazila pod jménem Eminger Ev všechny kluky ve skocích na dětském lyžařském můstku. Nakonec mě předstihla i ve vdávání a v počtu potomků, takže jsem zase měla co dělat já, abych ji dohnala, což se mi nakonec s odřenýma ušima a vypětím všech sil podařilo. Obě máme tři děti.
Jediné, co ségře moc nešlo, byla gramatika a psaní. A tak jsem vymyslela, že bych mohla být spisovatelkou. Alespoň v jedné věci jsem se nehodlala nechat dostihnout. Dokonce jsem jí vychytrale nabídla, že za ni slohové úkoly do školy budu psát. A protože jedniček ze slohu jsem tím pádem měla dvakrát více než obyčejní smrtelníci, zvládla jsem zkoušky na žurnalistiku a hned po škole jsem se stala reportérkou kdysi oblíbeného časopisu Mladý svět.
Tatínek s maminkou z nás měli radost. Neustále jim totiž nějací známí říkali, že sledují moje reportáže. Nebo že četli o Evě, jak vyhrála medaili na mistrovství Evropy. A taky, že získala titul volejbalová Miss Evropa. Holky z družstva s ní pak sice nemluvily, ale ségra si je rychle udobřila. Vzala kytaru, na kterou žádná jiná hráčka neuměla hrát, a rozbalila to na oslavě vítězství tak, že noviny v Praze psaly o hýřivém životě volejbalistek a o morálním bahně, které náš reprezentační tým obklopuje. Ale holky tenkrát jen zpívaly hodně dlouho po večerce. Teprve po půlnoci totiž ségře odpustily, že je nejhezčí volejbalistka v Evropě.
Já je ovšem chápu, protože já jsem si našla aspoň to spisovatelství, ve kterém jsem o dost lepší než ona. Ale co na ni měly spoluhráčky?
Obal knihy Dany Emingerové Něžná tygřice
Vždyť Eva dala na smeči stejnou pecku jako všechny ostatní…
Jednou mi Eva vyprávěla, že potkala dávnou maminčinu kamarádku. Ta se k ní hrnula s rozzářeným úsměvem: "Dobrý den, vy jste ta chytrá novinářka?" Ségra odvětila: "Ne, já jsem ta blbá volejbalistka." Pak mi řekla, že už toho má dost, aby o ní pořád někdo mluvil jen v souvislosti s tím, že má biceps v hlavě.
Krátce nato utekla jako jazzová zpěvačka z volejbalového hřiště na prkna, která znamenají svět, a dnes se swingem, dixielandem a jazzem objíždí celou zeměkouli. A většinou se v každé té daleké zemi před koncertem nechá na chvíli pozvat na plážový volejbal, při kterém vyklepne nějaké místní celebrity.
Tuhle třeba hrála s naší hokejovou legendou Dominikem Haškem. Za to, že mě s ním nechá aspoň jeden set zahrát, jsem jí slíbila tenhle volejbalový fejeton.
