Koncem osmdesátých let – pod deštníkem ochrany lidských práv a svobod – začaly vznikat nové občanské iniciativy. Na rozdíl od Charty 77 již artikulovaly jisté politické cíle. Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa, Obroda, Nezávislé mírové hnutí, České děti, Mírový klub Johna Lennona, Spolek přátel USA a ekologická hnutí, které zakládali i lidé mimo Chartu 77, už zřetelně vycítily, že dny komunistického režimu jsou sečteny a že kromě programových věcí je nutné dát otevřeně najevo svou nespokojenost. A spustilo se nerovnovážné přetahování o veřejný prostor, v němž stát měl na své straně všechny mocenské prostředky.
Předehra
Ke Dni lidských práv – konkrétně 10. prosince 1988 – zorganizovaly některé z výše uvedených iniciativ veřejné shromáždění na Škroupově náměstí v Praze. Ke všeobecnému údivu je úřady povolily. A začal spor o to, zda lze s tímto naprosto nedůvěryhodným režimem vůbec jednat. Vlekl by se patrně dlouhou dobu, kdyby v příštích měsících nedošlo k událostem, které naplno odhalily skutečnou tvář komunistické moci a otevřely veřejnosti oči: stát začal bít své vlastní občany.
Nepochopili jsmeV roce 1969 jsme sice oněměli a ve stotisícovém smutečním průvodu se poklonili památce Jana Palacha, jenže čin samotný jsme nepochopili. |
Palachův týden před dvaceti lety vtrhl do normalizací zmrtvělé společnosti jako blesk, i když první demonstrace po dlouhých letech apatie se konala již v srpnu 1988. A symbolicky nás ten týden vrátil o dvacet let nazpět, kdy se Jan Palach upálil, protestuje proti kompromisům, ústupkům a kapitulantství pookupační doby.
Tehdy, v devětašedesátém, jsme sice oněměli a ve stotisícovém smutečním průvodu se poklonili jeho památce, jenže čin samotný jsme nepochopili. Před svou smrtí nás Jan Palach žádal o zmužilost. Tu jsme ještě projevili v jinak cynickém roce 1969 při prvním výročí okupace, kdy lidé se jménem Dubčeka na rtech byli mláceni Veřejnou bezpečností a Lidovými milicemi, zaštítěnými právě pendrekovým zákonem podepsaným Dubčekem. Pak už jsme zmužilost dlouhá léta pěstovali pouze ve svém soukromí.
Ohnivé uličky a jiné metody
Všechno to začalo v neděli 15. ledna 1989. Na ten den se Charta 77 a další občanské iniciativy dohodly, že položí květiny na Václavském náměstí, kde se Jan Palach polil benzinem a zapálil. A navrhly občanům, aby totéž učinili i v sobotu 21. ledna na jeho hrobě ve Všetatech. Od té chvíle byly po celý týden tisíce lidí v Praze i mimo ni svědky neuvěřitelné policejní agresivity a brutality. A právě na protest proti naprosté zvůli bezpečnostních složek přišli občané již opravdu demonstrovat. A byly jich tisíce, pokojných a neozbrojených. Moc v těch dnech nemlátila lidi pouze ve středu 18. ledna. Zato ve čtvrtek 19. ledna byla nejsurovější.
Zmužilost jen v soukromíPřed svou smrtí nás Jan Palach žádal o zmužilost. Tu jsme ještě projevili v jinak cynickém roce 1969 při prvním výročí okupace, kdy lidé se jménem Dubčeka na rtech byli mláceni Veřejnou bezpečností a Lidovými milicemi, zaštítěnými právě pendrekovým zákonem podepsaným Dubčekem. Pak už jsme zmužilost dlouhá léta pěstovali pouze ve svém soukromí. |
Zfanatizovaní příslušníci SNB se ve stovkách vrhali především na mladé lidi, které mlátili obušky, pěstmi a kopali do nich. Při následných výsleších je všemožně ponižovali. Nutili je probíhat takzvanou ohnivou uličkou, v níž zadržení dostávali rány pendrekem a kopance, donutili je stát polonahé v mrazu na dvoře čelem ke zdi. Po výsleších je rozváželi v noci po středních Čechách a postupně vyhazovali z autobusů. Aktivní rekvizity v ulicích města činily obrněné transportéry, vodní děla, slzný plyn, štíty a služební psi.
Toto všechno bylo důkladně zdokumentováno a publikováno Chartou 77, Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných a očitými svědectvími. Samizdatový Originální videojournal o tom natočil dokument pod názvem Na václavským Václaváku (tento čtyřicetiminutový snímek Michala Hýbka je nyní celý ke zhlédnutí na www.respekt.cz – pozn. red.).
Za zvláštní zmínku stojí sobota 21. ledna ve Všetatech. Městečko již týden dopředu hermeticky uzavřely policejní oddíly. Lidé hodlající navštívit Palachův hrob byli perlustrováni, filmováni, vraceni zpět, zadržováni a biti a opět rozváženi po kraji. Jediný, komu se podařilo ve večerních hodinách proplížit hlídkami, byl Stanislav Devátý, který přes plot všetatského hřbitova vhodil přibližně k místu, kde leží urna s popelem Jana Palacha, kytici s trnovou korunou. Celý Palachův týden stál desítky lidí vězení.
Jak jsem byl příkrý
Takto tristně a přesto nadějně tu tedy začal rok 1989, během nějž padl komunistický režim ve všech satelitních evropských zemích sovětského bloku. Československo mezi nimi patřilo k těm posledním. A ozývaly se hlasy, že jsme vlastně přišli už k hotovému. Sám jsem těsně před listopadem ’89 napsal v předposledním samizdatovém čísle Lidových novin komentář, z něhož cituji:
"Ve východním Německu byly v ulicích statisíce, ba dokonce milion. Milion lidí, kteří si takřka přes noc uvědomili, kudy vede cesta ke svobodě a k občanské společnosti. V Československu zatím miliony obyvatel uštvaně obtěžkaných nákupními kabelami bloudí jakoby bezcílně zadrátovanou zemí. Dřevěné sloupy, na nichž jsou dráty upevněny, nenatírány trouchnivějí. Dráty rezaví a zátarasy se propadají do země. A časem to třeba dojde tak daleko, že nás už ani nikdo hlídat nebude a my s hrůzou zjistíme, že bez vlastního přičinění jsme už také svobodní.“
svoboda není zadarmoPokud platí, že svoboda není zadarmo a že je nutné pro ni přinášet oběť, pak události roku 1989 dostatečně sametovou revoluci legitimizují. |
Za pár dní to již nikdo nečetl. Dnes je mi jasné, že to bylo příliš příkré hodnocení tehdejší doby. Převážně šlo tehdy o dozvuk debat o tom, zda demonstrovat, nebo nikoliv. Odpůrci střetů s policií v ulicích argumentovali tím, že ještě nepřišel pravý čas nebo že demonstrace nahrávají násilnickým frakcím v komunistické straně a vyjadřovali obavy z policejní brutality. Jiní operovali tvrzením, že demonstrující nezodpovědným radikalismem ohrožují drobnou práci a že má být Václavák přenechán těm, kdo vyhledávají konfrontaci, tedy policii a Lidovým milicím. Zastánci veřejných vystoupení tvrdili, že svým jednáním rozšiřují nezbytný prostor svobody, kterou si jinak ani nezasloužíme.
Z dnešního pohledu to byly akademické debaty. Legalisté proti legitimistům. Umírnění proti radikálům. Anebo napříč. Profesor filozofie Milan Machovec to shrnul: "Člověk by měl vždy prokazovat rozvážnost a rozumnost. Ale alespoň někdy musí prokázat i statečnost. Když je jenom rozvaha bez statečnosti, je z toho oportunismus.“
Ať tak či onak, řada lidí se tehdy již rozhodla vzít osud do vlastních rukou i za cenu sebekrvavých následků svého jednání.
Takhle si to přál
Po Palachově týdnu zažilo Československo další občanské nepokoje. Prvomájovou veselici v Praze, při níž se objevily transparenty s nápisy Zanechme skutků temnoty a Lidové noviny do každé rodiny. Moc se sice vystříhala hromadných masakrů, nicméně bilance zněla: několik surově zbitých lidí, desítky odvlečených, stovka zadržených. Na jedenadvacáté výročí 21. srpna policejní jednotky demonstranty rozehnaly. Soudní a mimosoudní represe přitom pokračovaly plným tempem. Vždyť ještě 28. října 1989 bylo zadrženo 350 československých občanů a 18 cizinců. A pak přišel 17. listopad. Miliony byly na světě.
Tímto letmým přehledem jsem chtěl naznačit, že pokud platí, že svoboda není zadarmo a že je nutné pro ni přinášet oběť, pak události roku 1989 dostatečně sametovou revoluci legitimizují. Není to legitimizace jediná. Její nedílnou součástí jsou političtí vězni z padesátých let a vězňové z let dalších, svým způsobem i nadějný rok 1968 především díky na straně a vládě nezávislým kulturním a politickým aktivitám, dále Charta 77 a jiné občanské iniciativy a vůbec lidé, kteří to nezabalili.
Je jí nejen protestní průvod studentů a masakr na pražské Národní třídě 17. listopadu, jenž se uskutečnil v době, kdy již v Polsku, Maďarsku a východním Německu bylo hotovo, ale je jí právě Palachův týden, který ukázal, že jsme schopni být zmužilí. Tak, jak si to dvacet let předtím Jan Palach přál. Šlo o největší projev veřejného odporu proti totalitě od srpna 1969. Do Československa se opět plně vrátily dějiny.
Jan RumlNarodil se 5. března 1953 v Praze (v den úmrtí J. V. Stalina). V roce 1972 maturoval. Pracoval jako topič, expedient, dřevorubec, strojník, knihkupec a sanitář na ARO ("nejsmysluplnější zaměstnání celého mého života,“ píše Ruml o sanitářství na své internetové stránce). V únoru 1977 podepsal Chartu 77. Člen Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. Působil jako nezávislý publicista. Spoluzakládal samizdatové Lidové noviny a těsně po převratu týdeník Respekt. Počátkem roku 1990 vstoupil do politiky, byl mimo jiné ministrem vnitra, předsedou Unie svobody, senátorem. V listopadu 2004 promoval na právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Nyní předseda dozorčí rady Respekt Publishing, a. s. |
