Zlatý hřeb kariéry. Tak Daniel Landa označuje inscenaci Tajemství Zlatého draka, kterou spolu s autorskou dvojicí Zdenkem Plachým a Jiřím Šimáčkem připravuje v brněnském Národním divadle.
"V Národním divadle mi s obrovskou láskou nabídli, abych tam byl, protože se jim moje věci líbí. To byl pro mě tak velký nezvyk, že jsem se pokusil dát ze sebe to nejlepší," říká skladatel a zpěvák.
Inscenace má premiéru 21. listopadu, pozornost však budí od chvíle, kdy Národní divadlo v Brně úmysl spolupracovat s Danielem Landou vyhlásilo.
Představení dostalo přívlastek kontroverzní. Považujete ho vy sám jako tvůrce něčím za provokativní?
Řeknu vám, čím si sám sobě přijdu jako tvůrce kontroverzní. Tím, že na mě existují různé názory, které jsou proti sobě ve velkém kontrastu. Samozřejmě mám určitou specifickou estetiku, vnímání, touhu, jsem takový temný romantik – ale to je jiná věc. Jenže stačí, aby jeden novinář napsal, že je něco kontroverzní, a ostatní to převezmou.
Mě zajímalo, zda jsou ve hře nějaká témata, která vy sami považujete něčím za rozporuplná.
Chceme samozřejmě opět popíchnout lidi, aby přemýšleli. Ale to přece není kontroverze. Lidé si často nasazují "kontroverzní" brýle. Dílo samé stojí uprostřed pomyslného kruhu a každý na ně nahlíží ze své pozice. Pro někoho je to fašistické dílo a za tenhle názor by umřel. Ale pro jiného je zas romantické a nabíjí ho pozitivní silou, pro dalšího je to kýčovitá slátanina zběsilého fanatika. Tenhle omyl začal na Krysaři. Neoznačil jsem, kdo je dobrý a kdo špatný, jen jsem postavil různé dvě skupiny vedle sebe a řekl – přemýšlejte o tom. Pro mě je reakce na moje dílo důkaz, že trefuju hřebík na hlavičku, že se dotýkám skutečných problémů.
O čem Tajemství Zlatého draka vlastně je?
Představení naznačuje, že svět je vlastně takový, jakým úhlem na něj chcete nahlížet. Když to přeženete a začnete nějaké poznání vydávat za absolutní pravdu, je to konec dalšího poznání. Formálně se inscenace tváří jako několik žánrů, například detektivka, ale žádného stylu jsme se záměrně nedrželi. Ne že by nás na konci přestalo zajímat, kdo je vrah, ale už to není to nejdůležitější. Podstatné je, že jsou tam různé typy postav, které různě jednají. Chtěli bychom, aby se divák nechal emociálně strhnout. Kdo se nenechá, bude to považovat za blábol. To, co představení nese, je hluboce za ním. Věřím však, že se lidí dotkne. Řada událostí ve hře je sice zahalená do tajemna, ale současně postavy prožívají běžné situace, třeba manželskou krizi. Chtěli jsme, aby lidé figury hodnotili, přemýšleli, kdo jak jedná a co si vzít z toho dobrého. Takové divákovo emoční a informační zrcadlo, které nedává odpovědi ani návody, ale hází udičky k vlastnímu přemýšlení.
Napsal jste pro inscenaci nějakou písničku?
Ne, jde o starší věci, ale jsou tam vřazeny tak, aby lidé pochopili, co ty písničky měly spouštět. Pochopitelně to není návodné, jen jsem je přiřadil k určitým emocím. Tajemství Zlatého draka je činohra a zároveň hudební drama. Nově jsme složili mraky scénické hudby. Jsou tam nové aranže a sound tak, aby to tvořilo celek. Celé je to hodně temné.
Jak se vám psalo v týmu, jako autor jste byl dosud spíš samotář?
Velmi dobře. Tři měsíce jsme pracovali na společném scénáři, pak jsme se rozešli a já jsem scénář začal tvrdě upravovat do hudební podoby a k šoku mých spoluautorů děj vzal postupně úplně zasvé. Nicméně mě rychle pochopili a začali znovu příběh spojovat, to vše v neuvěřitelném souladu, žádná hádka. Museli jsme se samozřejmě na sebe vzájemně napojit, oni se učili chápat mou přímočarou mentalitu, já jsem se zase učil vnímat jejich vysoce intelektuální chápání a úhel pohledu. Pro mě byl přínos jenom to s nimi psát.
Jednou jste zmínil, jak si Zdeněk Plachý pochvaluje vaši hudbu jako pěkné kýče.
Ale oni mému patosu rozumějí! Vědí, že jsem s to skočit pomalu z letadla bez padáku, roztřískat se v závodním autě, pouštět se do nejrůznějších rizikových projektů. To mi umožňuje právě můj patos. Každou kost v těle mám zlomenou, protože jsem si hrál na hrdinu. Neříkám, že hrdinou skutečně jsem, ale je to cesta, kterou jsem si vybral. Ležel jsem mnohokrát na podlaze v ringu, mnohokrát jsem při závodech solidně havaroval, na ulici jsem kdysi sám způsoboval humbuk. Všechno, o čem píšu, jsem prožil. Zdeněk a Jiří to chápou, vědí, že tento můj patos je pravý.
V Drakovi hrajete postavu Merkuria. Co je zač?
To je duch, duše. Ale je to jen půl merkuriálního ducha, druhý je žena, zahraná operní zpěvačkou. Merkurius je hermafrodit.
Kvůli dřině dennodenních představení jste před lety přestal v divadle vystupovat. Opravdu budete hrát každý večer ve Zlatém drakovi?
Občas musím nechat hrát Tomáše Trapla, protože příští rok se budeme alternovat. Do konce roku zkusím vystupovat pravidelně sám, pak už mám zase povinnosti, ale Draka neopustím. Jsem celkem stydlivý člověk a veřejně vystupovat mě moc nebaví. Svou účastí však chci podpořit Brno, Národní divadlo a své přátele, které v Brně mám. Chci jim tím poděkovat, že měli odvahu pustit se do takového počinu. Varoval jsem je, že si prožijou peklo. Což se stalo a ještě dřív, než jsme vůbec začali psát. Nevěřili vlastním očím, jak vypadá mediální manipulace.
Chtěl jste se setkat s lidmi, kteří vystupovali proti vaší účasti v Národním divadle?
Nemám co vysvětlovat. Něco jiného by bylo, kdyby se na mě někdo z nich obrátil a řekl mi: Vadí mi, co děláte. Můžete mi to vysvětlit, abych poznal váš názor? Pak bych byl ochoten takovému člověku věnovat svůj čas. Můj život je jako karavana, kolem níž krouží lehká jízda a střílí na ni šípy. Není důvod zastavovat, jen si občas vytáhnete šíp i s kusem masa, ale jedete dál.
Vraťme se k hotové inscenaci. Proč se v názvu objevuje zrovna zlatý drak? Křesťanská evropská tradice draka ztotožňuje se zlem a chaosem, východní náboženství v něm vidí nebeskou moudrou bytost.
Teď jste krásně vystihla různou optiku. Úplně stejný symbol nahlížený přes různé brýle znamená dobro i zlo. Osobně jsem hledal cestu k podstatě a snažil jsem se ji pojmenovat. Pak jsem došel k osvobozujícímu poznání, že nevím, jak to je. Toto je zcela jiné než to tápání a nevědomost na začátku hledání. Jakýkoliv systém může mít pravdu, takže si vybírám to hezké, příjemné. Svobodně jsem se rozhodl, jak si budu vizualizovat svoji vnitřní sílu nebo, chcete-li, duši, abych s ní mohl komunikovat. Představil jsem si zlatého draka. Samozřejmě jsem si mohl představit i růžové prase. Ale proč?
Letos jste složil také další písně do muzikálu Touha a vychází vám nová deska. To jste se celkem autorsky vydal.
Všechno mi posunula rána do hlavy, kterou jsem dostal při bouračce v rallye. Ve stopadesátce jsem narazil do stromu, prorazil jsem helmu a zátylkem sedačku, z ledviny šla krev. Možná dvě hodiny jsem byl v bezvědomí, pamatuji si až odpoledne na JIP. Za čtrnáct dní jsem měl koncert. Podepsal jsem reverz a jel jsem v transu. Moje vnitřní síla mi řekla, že to dám. Zvládnul jsem to, pak jsem se tři měsíce dával dohromady. Všechno jsem pak musel dodělat v šibeničních termínech. To si hrábnete hluboko do rezerv. Kdybych nerozvíjel svůj psychický potenciál, nedal bych to.
