Stejně jako pořádající Unijazz není čistě hudební agentura ani boskovický festival neláká pouze fanoušky více či méně známých kapel či zpěváků. Moravské městečko, zvláště pak jeho historická část (židovská čtvrť, okolí zámku a hrad), ožívá všemi myslitelnými druhy umění - a je zalidněno skutečnými zájemci o ně.
Comebacky i progres za muzeem
Samozřejmě že hudební nabídka je i zde vždy nejvděčnější. Na scéně za muzeem, kde se hraje během dne, se vystřídala řada souborů, které jsou většinou dobře známy těm posluchačům, kteří se nespokojí jen s nabídkou komerčních rozhlasových stanic - což ovšem neznamená, že by tu zněla jen "alternativa pro náročné".
Mezi nejsilnější zážitky této scény patří vystoupení brněnské legendy Ještě jsme se nedohodli, která naznačila několika novými písněmi, že to s comebackem myslí vážně. Stejně tak další boskovický návrat - blok mezinárodních Boo - potvrdil fakt, že každé znovuobnovení kapely nemusí být jen matným odleskem staré slávy.
Vynikající vystoupení na tomto místě odehrály i soubory, které lze označit z toho či onoho úhlu za písničkářské: na jedné straně třeba Please The Trees, kteří napětí ukrývají pod zdánlivým klidem, na straně druhé rockový odvaz slovenské kapely Živé kvety. Její drive by rozhodně obstál i ve finále hlavního koncertu v boskovickém amfiteátru.
Vlastně všichni interpreti této scény (ale vlastně lze říci, že celého festivalu) přistupují k hudbě s pevným názorem a originálním postojem, platí to jak pro zřejmě už navěky "garážového" Smädného kmeta, tak třeba i pro vrcholně profesionální jednočlenný projekt Jana Ponocného Circus Ponorka.
Rabín létal po ulicích i hospodách
Páteční a sobotní večer a noc se nesly v režii hlavní scény v boskovickém amfiteátru. Přes jisté počáteční pochybnosti, zda někteří účinkující velký prostor "utáhnou", se ukázalo, že návštěvníci festivalu mají skutečně velmi široký záběr a vytvoří atmosféru, ve které je radost hrát.
Odrazilo se to na výkonu téměř všech. Za zvláštní zmínku stojí mimořádná soustředěnost Vlastimila Třešňáka i jeho kapely, stále chytlavé "retro" Hudby Praha či Krásných nových strojů, ba i elektronická show Midi Lidí. Jediným vážným dramaturgickým omylem bylo zařazení souboru Burana Orffchester, který se nese na módní balkánské vlně až příliš okatě zištně.
Samozřejmě nebylo v silách jediného člověka obsáhnout všechny festivalové "atrakce" - v Boskovicích je víc než kdekoli jinde potřeba umět si vybírat a mít sílu oželet lákavou nabídku ve prospěch ještě lákavější. V jednu chvíli běží na více scénách hudba, program v kině, hrají divadla na hradě, vystavují se fotografie a ještě je například možné si s průvodkyní projít židovskou čtvrť (o tyto organizované prohlídky byl, mimochodem, letos několikanásobně větší zájem než kdykoli předtím).
Za zvláštní vypíchnutí stojí i novinka letošního ročníku, díky níž skutečně před hudbou nebylo možno "utéct" ani v ulicích města či v jeho restauracích, a to dokonce před hudbou vzhledem k názvu festivalu nejstylovější: po boskovicích totiž přecházela skupina Létající rabín, hrající akusticky židovský klezmer, a to skutečně všude tam, kde o to stáli. Škoda, že jen první den přehlídky - dobrý nápad by stál pro příští léta za rozvinutí.
Boskovice jsou jedním z těch festivalů, které "jdou proti proudu" - nezvou jména, která vévodí programům většiny letních akcí, rezignují na pyšnění se zahraničními jmény (která mají všude ve světě dávno po sezoně, ale čeští promotéři je stále ještě dokážou dobře prodat), jdou výhradně po kvalitě a kromě jiného nabízejí i jistý klid. Je báječné zjištění, že s tímhle menšinovým přístupem lze existovat už šestnáct let.
