"Je tam všechno, co pořád prožíváme, vyrovnání s minulostí, o agentech mezi námi, o bojích o lidskou důstojnost. Skladba od Chinaski Ročník 70 mi vlastně připadá jako odpověď na titulní text posledního alba a je důkazem toho, že spoustu věcí nám naše děti pořád neodpustily. My jsme prožívali v komunismu nejlepší léta a museli se všelijak prohýbat. Spousta z nás se z toho do dneška nevyhrabala," říká Prokop.
Blues In Soul (1968)
Náš první vstup do "deskového" showbyznysu, album dostalo název podle mé jediné původní skladby, která na ní je. Je to první stylově ucelená deska, která v Československu vyšla, je na ní všechno, co jsme tehdy hráli a uměli. Sehnat texty nebylo snadné, internet neexistoval. Deska teď vychází doplněná o bonusy, na kterých je vidět boj, který jsem vedl já a moji spoluhráči. Tehdy jsme totiž poprvé vlezli do studia. Skladba Respect od Otise Reddinga je moje vůbec první píseň, kterou jsem v rozhlase nahrál. Vývoj kapely, zvučení i mého zpívání za tři čtvrtě roku, co pak vznikala vlastní deska, je obrovský. Upřímně řečeno, ty bonusy jsou spíš dokumenty doby.
Město Er (1970)
Tady jsme se posunuli do vlastní tvorby. K něčemu, čemu se později začalo říkat art rock. Titulní skladba je zároveň vstupem Josefa Kainara do beatu a rocku, rok poté udělal s Flamengem ještě Kuře v hodinkách a poté zemřel. Město Er je první deskou, kde zpívám česky, což jsem do té doby nedělal a poměrně dlouho jsem s tím bojoval. Místy je to docela srandovní a patetické. Městem Er končí první období Framus Five, už je na něm znát i jiná rytmika. Poté nastala doba mého neúspěšného popíkování a sestava Framus Five přestala dočasně existovat.
Holubí Dante (1980)
Pokus o navázání na to, čím skončilo Město Er. Je to první a poslední deska, kterou jsem napsal sám, až na jedinou skladbu. Myslím, že je z mých alb úplně nejslabší. Tady jsem si ověřil, že nejsem ten typ člověka, který umí všechno dělat sám. Na druhou stranu, když jsem si po těch osmadvaceti letech album poslechl, říkal jsem si, že zas takový průšvih to není. A překvapilo mě, že tam i dobře zpívám.
Kolej Yesterday (1984)
Hledání nové podoby Framusu Five se naplnilo. Tehdy jsem se spojil s Ladislavem Kantorem, který mě dal dohromady s lidmi, s nimiž pracuji dodnes – s básníkem Pavlem Šrutem, skladatelem Petrem Skoumalem, Vláďou Mertou. Album spojuje všechno, co by deska měla mít. Dobrý materiál, nečekaný zvuk. Navíc se deska trefila do doby. Existuje spousta desek, které ji nenašly, tady se to střetlo i s dobrým zvukem. Je to asi naše nejlepší deska – a že skladby z ní fungují i po čtvrt století, je toho důkazem.
Nic ve zlým, nic v dobrým (1987)
Druhý díl kompletu tří desek, které Láďa Kantor cítil jako generační zpověď. Tým se ucelil, učil jsem se civilněji zpívat, což se tady už projevuje. Bonus k téhle desce má zvláštní historii – Merta dostal jeden ze svých zákazů, což po roce zase opadlo a skladby Karyatidy a Kamarádi vyšly jako singly. Nicméně původně na desku patřily, takže se tam nyní vrátily.
Snad nám naše děti... (1989)
Vyvrcholení předrevolučního kvasu. Tahle deska je v mnoha směrech téměř politicky angažovaná. Některé ty texty jsou velmi mnohoznačné, zejména ten titulní. Tehdy jsem ani nevěřil, že album bude moci vyjít. Podle titulní skladby se vlastně jmenuje celý výbor – Pořád to platí. Text Snad nám naše děti... je totiž nesmírně nemilosrdný k naší generaci. Po revoluci jsem si myslel, že to už pominulo, ale dneska si říkám, že vlastně pořád platí.
