Na netradiční expozici mířím jako "pokusný králík". Jsem zcela netechnický typ. Poznatky z mechaniky, pracně vydobyté na základní i střední škole, se v mé hlavě dávno omezily na nutné minimum.
Dokážu na modelech, postavených podle Leonardových náčrtků, pochopit, v čem spočívá jejich genialita? Nebo opustím výstavní halu naprosto zmatená?
"Vyzkoušet můžete všechno, na čem není výslovně napsáno: Nesahat. V počítačích jsou animace toho, jak jednotlivé vynálezy měly fungovat," instruuje mě u elektronického turniketu zatím poměrně nevytížený hlídač.
A není divu. Čtvrteční ráno není pro většinu pracujících zrovna ideální termín k návštěvě výstavy.
Oťukávání v kině
Podél černé stěny vstupuji do bludiště s jednotlivými výstavními "pokojíčky". A mířím do kina. "Ačkoliv vytvořil kolem patnácti tisíc kreseb, do současnosti se zachovalo pouze třiadvacet jeho maleb. U některých z nich navíc není Leonardovo autorství jisté," vysvětluje mi monotónní hlas na pozadí filmu.
Ve snímku se střídají záběry na da Vinciho obrazy. Zároveň se dozvídám, že při příležitosti této výstavy byla vůbec poprvé rekonstruována i některá jeho hudební díla a úryvky z nich mě provedou celou výstavou.
Udržet pozornost při dalším krátkém filmu s da Vinciho biografií je přinejmenším obtížné. Kde bych čekala perličky a zajímavosti, dozvídám se jen suchá fakta o rozsahu internetové encyklopedie. Ale nevadí, hlavní zážitek mě teprve čeká.
Podle instrukcí tedy pokračuji do časové místnosti. Na dva metry vysokých panelech mohu sledovat časovou posloupnost Leonardova osobního, uměleckého i "vynálezcovského" života. Ve spodní lince doplňují da Vinciho životopis v datech další údaje z dějin umění. Škoda jen, že nezahrnují například události v českých a moravských zemích, aby si "domorodec" mohl Leonardova génia lépe zařadit.
. Da Vinci = pěkně drahá výstavaNáklady se blíží průměrné ceně českého filmu |
Vynálezy pro provinilé školáky
Vrhám se tedy na hlavní část expozice - Leonardovy vynálezy. Zrcadlová komora mě uchvacuje - prohlédnout si sám sebe pěkně ze všech stran se člověku hned tak nepovede.
Hned vedle zkouším důmyslný systém kladek - zatímco na nejjednodušší z nich musím ke zvednutí nákladu vyvinout vcelku dost síly, ta poslední, nejsložitější, umožňuje zdvihnout zátěž téměř na malíčku.
Zato s klikou závitového zvedáku kroutím marně. Ozývá se jen uši rvoucí skřípění. Pak se mi zastaví srdce - to když sklopím oči k podlaze a přečtu si, že zrovna tenhle vynález není určení k dotýkání.
Jako provinilý školák prchám k dalšímu objevu. Oceňuji model reflektoru se svíčkou uvnitř a v duchu přirovnávám Leonarda ke smyšlenému Járovi Cimrmanovi. Ten člověk snad vynalezl všechno, co dnes používáme.
Jednoduchý setrvačník a model kuličkového ložiska mě v názoru jen utvrzují. "A kdy se začala kuličková ložiska používat?" ptá se své společnice jedna z návštěvnic a já s její otázkou musím souhlasit. Takový údaj by velmi pomohl dokreslit, nakolik da Vinci předběhl svou dobu.
K čemu je ta spirála?
O kousek dál zůstávám bezradně stát. Spirálový mechanismus má údajně zabraňovat zpětnému otáčení kola. Ale ať dělám, co dělám, kolo se otáčí na obě strany. Obracím se na dvě ženy, s nimiž jsem se potkala u kuličkového ložiska.
"Že by tam hrálo nějakou roli tohle závaží? Třeba se to má točit na druhou stranu," hádáme společně. Ale marně. Záhadu spirálového mechanismu nedokážeme odhalit.
Jen mě mrzí, že v každé tématické místnosti, tedy civilní, válečné, vodní a vzdušné předměty, je pouze jeden počítač. Animace fungování vynálezů mě baví a leccos objasňují. Až se výstavní sál zaplní, nejspíš se k nim budou stát fronty.
Se zvídavými návštěvnicemi se setkávám ještě jednou. U Archimédova šroubu, který slouží k přečerpávání vody. Klikou je tu zapotřebí točit v opačném směru, než je člověk zvyklý. "A nebyl da Vinci levák? Vždyť to vypadá, že všechny kliky by se měly otáčet na opačnou stranu než jsme zvyklí. Nebo to byla specialita středověku?" hromadí se nezodpovězené otázky.
Obrazy "jako živé"
Při vstupu do poslední místnosti výstavy v duchu jásám. Konečně něco, co znám. Třiadvacet Leonardových maleb je tu k vidění v digitálním provedení a "životní velikosti".
Ve vychutnání uměleckých děl však částečně brání silné nasvícení obrazů. Lesknou se i tabulky s popisy jednotlivých obrazů. Detaily z jejich zajímavých osudů však stojí za to, aby si člověk stoupl až těsně k tabulce. Kopírování, zmenšování, zvětšování, krádeže. Nejen Mona Lisa měla za staletí své existence osud, který by vydal na román.
Cestou z bývalé budovy Bauhausu přemítám, jaká vlastně tahle výstava je. Určitě netradiční a zajímavá, ale jaksi nedotažená. Moc ráda bych věděla, jak modely Leonardových vynálezů a digitální kopie obrazů vznikaly. To jsem se však ani za hodinu a půl nedozvěděla.
