Roku kohouta si Tereza Boučková uchovává svoji už tradiční autobiografičnost, patrnou od debutu Indiánský běh, který před dvaceti roky publikovala v samizdatu.
Vyhraněná poetika lapidárně za sebe kladených odstavců, kterou lze přirovnat ke scenáristickému sledu obrazů, jež nemají být natočeny, nýbrž byly už reálně odžity, se objevovala i v následných autorčiných textech – Končiny štěstí, končiny ticha, Krok sun krok…, Křepelice, Když milujete muže.
V čínské astrologii existuje tucet znamení podle zvířat (krysa, buvol, tygr, zajíc, drak, had, kůň, koza, opice, kohout, pes, vepř). Roky periodicky plynou ve znamení těchto tvorů.
Boučková se narodila v jednom roce zasvěceném kohoutovi (1957) a s jiným rokem kohouta (s tím, který připadl na 9. února 2005 až na 27. ledna 2006) se časově v zásadě kryje její deníkovědokumentaristický román, byť přímo nemá formu deníku ani není přísně dokumentaristický (jména a názvy spisovatelka nejednou změnila či zamlčela a čtenář je rozklíčuje v míře dané tím, nakolik se orientuje na zdejší kulturní a politické scéně).
Co se jejich vztahu týče, ten zde opět dochází svého zpodobnění, znovu jsme svědky napružené ochablosti a rezignace u Boučkové a zvráceně chladné zdvořilosti u Kohouta.
K četbě a postoji
Ústřední námětová linie Roku kohouta však běží úplně jinudy: v dramatu, jež vypravěčka a její manžel zažívají se dvěma osvojenými romskými chlapci, kteří věkově dorostli k zákonem stanovené dospělosti a brutálně a náhle se vymkli společenským a rodinným normám.
Omletá formulace praví, že určité příběhy píše sám život. Rok kohouta je takovým případem – ale na omletost "papírové" formulace dává zapomenout svou živočišnou silou, která strhává čtenáře k četbě a k postoji.
Boučková důsledně přibližuje úmorný kolotoč útěků, krádeží, agresivní lhostejnosti a četných dalších projevů obou synů, kteří se odmítají jakkoliv namáhat a čímkoliv odpovědným se zabývat, ačkoliv celá jejich dosavadní výchova směřovala právě k vybudování sociálních struktur a návyků.
Geny a asi také prenatální a novorozenecké frustrace (dodejme, že jejich vliv věda stále zřetelněji potvrzuje) se u obou mladíků bez milosti ujaly vlády.
Kdo je tady nekorektní?
Vypravěčka Roku kohouta nezobecňuje; důsledně popisuje svoji zkušenost plus připojuje poznatky svých přátel a známých, kteří se rovněž odhodlali k adopci romských dětí; bilance je to tíživá. Vypravěčka chce znát statistická čísla, aby si udělala obrázek, zda vězí v atypickým vzorku nebo přísluší k početnější zkušenosti – jenže ta čísla dle všeho neexistují.
Součástí peripetií je i ohlas na interview, jež poskytla ženskému časopisu (pro zájemce: Boučková
na jaře 2006 publikovala rozhovor v Marianne; na internetových stránkách časopisu je k dohledání
včetně diskuse k němu), a zkušenost s názorovým týdeníkem, jenž se od interview odpíchl k článku,
který vypravěčka považuje za skandálně zkreslující (skutečnost: Respekt otiskl v č. 15/2006 článek Jáchyma Topola, který si Boučkovou bere do úst; dnes je dostupný jen předplatitelům časopisu).
Zde se Rok kohouta tudíž ocitá na minovém poli politické korektnosti, kam jej v ohlasech případně zavleče ten, kdo jej tam zavléct chce. Pro umělecké dílo je však politická korektnost kategorií podružnou.
Dílo má jedinou povinnost: vyslovit zkušenost jedince, ať jakkoliv krajní, a to prostředky, které se dají považovat za umělecké. A máme-li přece stanovit mantinel, pak ten, že dílo nebude devastovat lidskost. Což pochopitelně není případ knihy Terezy Boučkové.
Stáhněte si online audioknihu Šíleně smutné povídky od Terezy Boučkové. |
Bolest a privilegium
Pod náporem drásavosti Roku kohouta by nemělo zapadnout, že ta próza znamená šťastný posun v autorčině poetice. Námět a téma, jimiž kromě výchovných hrůz jsou i vydobývání si prostoru pro tvorbu a vnímání vlastního tělesného stárnutí, v Boučkové nalezly adekvátní výrazové prostředky: zjitřená
lakoničnost trvá, ale někdejší vyprávění dávkované do nápadně "vytrčených" odstavců ustoupilo před soustavností a plynulostí, tudíž k tradičnější formě.
Boučková tady tolik neukazuje, jak je to psáno, ponechává bouřlivému životnímu proudu co nejhladší řečiště. K mimořádnému výskytu obsahových ostnů v Roce kohouta v neposlední řadě přispívá lidská
povaha vypravěčky, která se mi jeví, mírně řečeno, jako nesnadná.
(Mimochodem: začteme-li se do charakteristik, jimiž jsou v čínské astrologii přibližovány osobnosti zrozené v jednotlivých znameních, vypravěčka nemá právě k tomu, které je v názvu knihy a vyžaduje pro sebe pozornost, nešetří popudlivostí či sžírá se úzkostmi, věru daleko…)
Svůj sklon stavět se do role oběti či přinejmenším nespravedlivě nechválené osoby reflektuje vypravěčka Tereza minimálně – vzhledem k tomu, že pořád platí: ta žena je svým způsobem privilegovaná, neboť je jí dáno, jistěže za nemalého vkladu vlastní píle, zúročit prožité v umělecké výpovědi. Kolik lidí je zkoušeno stejně či více – a bez možnosti a daru ventilovat prožité v tvorbě?!
TEREZA BOUČKOVÁ - Rok kohouta
Euromedia Group-Odeon, Praha 2008,
336 stran, cena 259 korun
Hodnocení MF DNES: 90 %