RECENZE: Něžný smutek Geislerové pluje ospalou krajinou

Česko-albánský film je unikát. Smutek paní Šnajderové, v němž má titulní roli Anna Geislerová, po premiéře v Tiraně startuje i v Česku.

Vypadá to na bezstarostné studentské léto: počátkem 60. let točí trio posluchačů FAMU v továrně na motorky v Českém Šternberku školní film. Ale už na nádraží jim zkříží cestu žena místního opilce a policejního šéfa, která ovlivní jejich osudy. Potká je tu společný průšvih a jednoho z nich i romance bez východiska.

Většinu faktů, jež se k snímku vážou, si divák pocitově odvodí. Tedy že režisér Piro Milkani, spolužák Jiřího Menzela nebo Věry Chytilové, oživuje vlastní vzpomínky: včetně setkání s hrabětem Šternberkem, tehdy průvodcem na zámku předků, které pro něj asi znamenalo víc, než se ve filmu povedlo předvést.

Smutek paní Šnajderové

50 %

ČR-Albánie, 2008, 100 minut

Režie Piro Milkani, Eno Milkani

Hrají Aňa Geislerová, Nik Xhelilaj, Barbora Štěpánová, Tomáš Töpfer, Michele Placido.

Kinobox: 52 %

IMDb: 6.0

Že za kamerou již dlouho nestál – v Albánii od roku 1967 natočil dvacítku děl, ale poslední před osmnácti lety. A že češtinu sice stále ovládá, ostatně před pár lety byl albánským velvyslancem v Praze, ale je to čeština z jiných dob: knižní, spisovná, jež v mluvě mladých doslova tahá za uši. Ale tu měl upravit hlavně autor scénáře Radek Šofr; cizinec nemůže veškeré odstíny jazyka nikdy vycítit.

Ospale provinční barvy
Na plátně se tak sráží podprahově působivý, něžně posmutnělý, i když starosvětský retrostyl, kterému
sluší zejména romantické obrazy, se šroubovaným jazykem z úst převážně nejistých herců. Když tři mladíci sledují pěknou osamělou paničku, vyjadřují se při tom jako „študáci slušňáci“.

Navíc nemají ani osobní jiskru Rebelů, zosobňují jen hrubě načrtnuté typy: nejslabším je Čech intelektuál, následuje veselý Slovák a překvapivě nejlepší je představitel albánského studenta Nik Xhelilaj.

Z domácích kralují Bára Štěpánová coby lehce sentimentální i vlezlá hoteliérka, jíž herečka slibně přešla ze škatulky věčných diblíků k portrétům dobrosrdečných mamin, či Tomáš Töpfer v roli dobového aparátčíka, který bodře haleká – Tak co soudruh Hodža, vládne moudře?

A samozřejmě Geislerová, dojemně křehká a ustaraná manželka z maloměsta, stravovaná pocitem, že ji už všechno minulo a nic nečeká, než se díky lásce rozsvítí nadějí jako holčička. Naopak slavný seriálový Cattani z Chobotnice Michele Placido dal hraběti jen důstojně aristokratickou noblesu; herecky nudí.

Městečko v měkkém světle zjevně nepříliš horkého léta má ospale provinční barvy ranních mlh, milé dobové reálie i pár pěkných záchytných míst v čele s lokálem, ač v něm vysedává politický vězeň se stylizací provokatéra.

Vláčnou náladu letní pomíjivosti dokreslí i záhada se zmizelou mrtvolou nebo kalné ráno po svatbě v „lepší“ rodině. Jenže tehdejší svobodomyslné vzpoury počínaje tancem a konče natáčením aktů se z dnešního pohledu zdají krotké a na politické skoky, jimž se hrdina musí podřídit, zase film potřebuje příliš konverzačních vysvětlivek.

Takže hlavní „odvaz“ musí zařídit jen milostná linka, a výhradně ta hlavní. Epizodní lásky totiž doplácejí na velešpatný výkon tří hrdinek: venkovské rádobyherečky, posluchačky herectví a její kolegyně s bezděčně parodickou deklamací věty „Vy muži jste všichni stejní“.

Láska na sklonku sezony
Ale romance lehce exotického cizince a náhle omládlé příslušnice místní honorace nakonec odzbrojí, neboť ji doprovází nevyslovené obapolné vědomí její neskutečnosti a konečnosti. Smutná láska na sklonku sezony, jež ještě ani pořádně nezačala, vždycky zabírá; tady navíc vyvažuje řemeslné neobratnosti tak půl na půl.

A kdo si počká na černobílý dovětek, jedinou relikvii dávného citu, dost možná ještě deset procent k hodnocení smířlivě přihodí.