Kromě nádherných přírodních kulis a výjimečných akčních scén v peřejích má nový český film Na vlastní nebezpečí ještě jednu zvláštnost.
V bosenské vojenské uniformě a se samopalem se tu na okamžik mihne Topolánkův poradce Marek Dalík. A v závěrečných titulcích stojí osobní poděkování Dalíkovi – od režiséra Filipa Renče.
 Zvládnutý tvar versus ne umělý obsahrecenze filmu Na vlastní nebezpečí |
Za co filmař Dalíkovi vděčí? "Pomohl mi sehnat peníze. Dal mi kontakty na případné sponzory a nic za to nechtěl. Samozřejmě i tu epizodní roličku hrál zdarma, když se za námi přijel podívat," uvádí Renč.
A proč Dalík pomáhal filmu? "Protože jsme kamarádi, mám Renče rád," říká známý lobbista Dalík.
Ze břehu to nejde
Přesně v úloze lobbisty se Dalík podle Renče v projektu angažoval, osobně do něj nevstoupil. "Být filmovým producentem mě opravdu neláká, " potvrdil Dalík.
A hercem? "Na to už vůbec nemám vlohy, zvládnu leda tak mlčet a stát, to je všechno," směje se Dalík. "Taky ta moje němá minirolička byl Renčův nápad, Renč vymyslel i to poděkování v titulcích. Potěšilo mě, ale já jsem vážně nic nechtěl," dodává.
Napínavý příběh raftařské výpravy na divoké balkánské řece, který do kin vstupuje ve čtvrtek, měl standardní rozpočet českého filmu. Jenže vyžadoval nadstandardní natáčení, aby dostál svému žánru.
"Dalík mi prostě pomohl, abych film dotáhl do té technické a výtvarné podoby, jakou jsem si od počátku představoval. Příběh, který napsal Josef Urban, je sám o sobě jednoduchý, takže bylo potřeba vybavit jej velkou podívanou, natočit záběry, jaké tu ještě nebyly. A to se nedá dělat ze břehu," vysvětluje Renč.
Jako Harry Potter
Dalík propojil režiséra s lidmi z firem, z nichž některé vypomohly; třeba České dráhy a s nimi spřízněná firma ČD-Telematika. Nešlo prý o velké sumy, v celkovém součtu daly dohromady několik milionů, ale Renč tvrdí, že bez nich by byl výsledný tvar o hodně chudší.
Co by si vlastně film Na vlastní nebezpečí nemohl dovolit, nebýt Dalíka a jeho tipů? "Především veškeré letecké záběry pořízené zvláštním zařízením, s nímž se pracovalo i při natáčení Harryho Pottera nebo Pána prstenů. V podstatě jde o maličkou helikoptéru se zabudovanou kamerou," vysvětluje režisér.
"Jenže tahle hračka, která výslednému obrazu hodně pomůže, stojí na dvanáct hodin provozu včetně obsluhy rovný milion korun. A když po dvanácti hodinách řekli stop a my jsme potřebovali ještě pár minut navíc, museli jsme je zaplatit."
Ale nešlo jen o letecké záběry. "Ze sumy sehnané nad původní rozpočet se mohly zaplatit třeba kaskadérské skoky, i když většinu odehráli herci sami," připomíná Renč vrchol filmu, kdy se hrdinové na raftu řítí z vodopádu. "I pětapadesátiletý Miroslav Krobot to zvládl – zato Hollywood by herce máchal v teplém bazénu před trikovým pozadím."
Na oplátku
Ale z peněz, jež sehnal díky Dalíkovi a do filmu přinesl jako koprodukční vklad, opatřil Renč i praktické nezbytnosti pro dlouhé natáčení v balkánských horách.
Například vyhřívané stany, dva karavany, místní pomocníky, kteří nosili těžké bedny s technikou po nepřístupných místech, nebo terénní vozy, protože jiná auta některými úseky prostě neprojela. A jako třešinku na dortu si mohl dovolit při nahrávání filmové hudby Waltera Krafta symfonický orchestr, jejž nadšeně líčí: "Osmdesát hudebníků, čtyřicet smyčců!"
Právě Renčovo nadšení zjevně strhlo i jeho kamaráda Dalíka. Ale byl tu ještě jiný důvod. "On pomohl nám, já pomohl jemu; tak to mezi přáteli chodí," vzpomíná Dalík, jak Renč točil pro občanské demokraty spot k volební kampani. "Když se Filip Renč veřejně přihlásil k podpoře ODS, nadělal si dost nepřátel, byla to od něj odvaha," shrnuje Dalík, proč mu pomoc oplatil.
